Mami a tati, byli jste taky děti?

V jednu dobu jsem přestala chodit na dětská hřiště. Moc lidí, moc různých přístupů a hodně dětí, kterých mně v určitých chvílích fakt bylo líto. 

Věděla jsem, že nespasím svět, ani jsem neměla potřebu některé rodiče napravovat. Jen jsem neměla energii navíc být často v situacích, kdy rodič k dítěti přistupuje všelijak, jen ne s respektem. Mnoho křiku, zákazů, příkazů a strachu. A nový život, do kterého se znovu zadělává na problémy. 

Dětství může být úchvatné období. Děti objevují sebe a svět kolem sebe. Prostřednictvím rodičů zjišťují, jakým způsobem svět funguje. Přispět svým kouskem ke vzniku nového života je snadné, stát se dobrým rodičem je sakra náročné. Nejde o to, že zdravé principy by byly nějak komplikované, jsou jednoduché. Naplňovat je ale snadné prostě není. 

• Čím to, že se k návštěvě chováme často lépe než k vlastním dětem?
• Čím to, že jsme zapomněli, jak jsme se cítili právě jako děti?

Odpovědi najdete v článku a krátké zamyšlení k tomu. 

Před pár dny jsem přihlížela situaci, kdy se táta dvou dětí rozčiloval nad mladším, asi 5ti letým synem. ,,Furt něco ztrácíš, nevážíš si věcí. Už ti nic nekoupím. Podívej se na ségru, kdy naposledy něco ztratila? Připadá ti to normální?“ Stihl mu ještě přilepit pár nálepek, které si už raději nevybavuju. Moje profese mi umožňuje velké pochopení pro dospělé. Umím pochopit, co mají za sebou a že to aktuálně neumí jinak. 

„Čím to, že se k návštěvě chováme často lépe než k vlastním dětem?“

Víte, co mi ale není jasné? 

Teda takhle, odborně mi to opět jasné je, ale dovolím si tady prostě tak ,,neodborně povzdechnout“. 

Jak jsme mohli zapomenout, jaké to bylo, když jsme byli dětmi? 

Jak jsme mohli zapomenout, že: 

• když nás někdo ponižoval, cítili jsme se blbě..? 
• když nás někdo srovnával se sourozencem,  cítili jsme se blbě..?
• když nás něco bolelo (prostě jsme to tak cítili) a druzí to nebrali vážně, tak jsme se cítili blbě..? 
• když nás někdo nutil do čehokoliv, na co jsme nebyli připraveni, tak jsme se cítili blbě..?
• když o nás rodiče mluvili před ostatními (nejlépe hanlivě), tak jsme se cítili blbě..? 

A mnoho dalšího.

Chci, aby věděl, o čem je život

,,Fakt chci, aby věděl, o čem je život. V životě se s ním taky nikdo nebude mazlit.“ Snažil se mi vysvětlit jeden ze známých. Zažili jsme totiž společně moc zajímavou chvíli, kdy se mě jeden z našich synů ptal (dost hlasitě), proč se k tomu malému klukovi ten jeho táta tak chová. Doplnil, že tomu nerozumí, že to není hezký a že si myslí, že tím křikem ho stejně nenaučí to, co chce. 

Spadla mi brada, a ještě víc jsem si uvědomila zásadní skutečnost. Hodně dospělých věří, že děti naučí tlakem, křikem a strachem. Záměr vůbec nemusí být zlý nebo špatný. Většina rodičů si pro děti přeje to nejlepší – že jde často o jejich představu ,,toho nejlepšího“ dejme teď stranou. 

Pojďme si pro naše děti přát to nejlepší. Jenže na ZVOLENÉM ZPŮSOBU, jakým toho společně dosáhneme nesmírně a nejvíc záleží. A tady se láme chleba. 

Jsme vypnutí a bez spojení se sebou

Moudré knihy a vědecké studie dokazují, že člověk je připravený na nástrahy a těžkosti života nejlépe tím, že vyrůstá v prostředí, kde se cítí bezpečně. V prostředí, potažmo s rodiči, kteří dokážou vycítit a průběžně naplňovat potřeby dítěte tak, aby mělo možnost rozvíjet a upevňovat svou sebehodnotu. Řekněme, že touto větou máme teorii za sebou. A praxe? 

Tohle si kup

Kniha Dítě na vlastní pohon

Každé dítě je jiné, každé dítě má své vlastní a jedinečné potřeby. Přinesu příklad z naší rodiny. Jeden syn potřebuje hodně kvalitní pozornosti a vyhledává společnost. Další syn potřebuje pravidelně chvíle o samotě a mámu jen pro sebe. Třetí syn si opakovaně říká o večerní povídání, protože tak si skládá střípky a nejasnosti z celého dne. Jde o zlomek potřeb u každého z nich. 

Dovolím si tvrdit, že není v lidských silách obsáhnout všechny potřeby v přítomném čase a zcela terapeuticky ideálně. Takový bič si nepřeju pro žádného rodiče. Z mého pohledu je důležité se stávat postupně vědomějším a vědomějším rodičem. Možná lépe řečeno člověkem, který bude rozumět sobě a pracovat zejména sám se sebou, aby ho bavil a naplňoval jeho vlastní život. 

„Žij dobře svůj život a dítě se přidá.“

Stačí být dost dobrým rodičem aneb ,,žij dobře svůj život a dítě se přidá“. Na tomhle tvrzení je obrovský kus životní pravdy. 

Jenže většina z nás je opravdu vypnutá. Tak moc nás to bolelo, když jsme byli dětmi, že moc netušíme, kdo a kým jsme. Znecitlivěli jsme, a proto je snadné svá trápení křičet na děti, vztáhnout na ně ruku.

Záblesky vnitřní intuice by nám i naznačila, že vyplakat miminko ve tmě ve vlastním pokoji není úplně nejlepší nápad, ale tlak okolí je obrovský. Vnitřní strach je obrovský. ,,Bude ti skákat po hlavě. Už teď běžíš hned, jak zabrečí.“ Pokud pochybujete o svých rozhodnutích a neumíte si nastavovat hranice, zapojte se do naší 28 denní výzvy Osvojte si zdravé sobectví.

Tohle je taky cool

5 kroků lásky jako vztahová prevence

18. 10. 2023 Tereza Jarkovská

A jak se k němu teda mám chovat, když jsi tak chytrá? 

Tahle otázka nepatřila mně, ale jedné z vědomějších maminek (ale ještě s tendencí zachraňovat svět) na jednom z dětských hřišť. Snažila se totiž zabránit jiné mamince v plácání dítěte přes ruku, když bralo lopatku jejímu dítěti. Chtěla vysvětlit, že plácání není nutné, že to může jít i jinak. 

,,A jak teda, když seš tak chytrá?“ 

Myslím, že jí tehdy nechala bez odpovědi. Pokud bych si troufla reakci zformulovat a shrnout se vším, co o dětech vím, tak by zněla takto: 

Jako kdyby to byla návštěva, na které ti záleží. 

Fakt. Takhle jednoduché to může být. Zamysleme se společně prosím nad hloubkou téhle věty. Jako kdyby se jednalo o někoho, koho si vážíte, záleží vám na něm a přišel na návštěvu. Můžete namítnout, že na vlastním dítěti vám přece sakra záleží ne, tak co to jako píšu. Ano, souhlasím, ale opět, na té formě záleží. Dejme si konkrétní příklad ze života. 

Tohle si kup

Kniha Opravdový život

Dítě rozleje vodu na stole: ,,Už zase? To nemůžeš dávat pozor! Proč mi furt přiděláváš práci!!“ 

Návštěva rozleje sklenku vína: ,,Nevadí, to se stává. Nech to být. Opravdu, nech to být. Naleju ti novou. Taky občas něco vyleju.“ 

Dobře, pokud bychom chtěli být super extra skvěle výchovní a přáli si ukázat dítěti přirozené následky (což se opravdu v přístupu k dětem hodí), mohli bychom zareagovat například takto: 

,,Nevadí, to se mi taky občas stává. Skočíš pro hadřík a utřeme to spolu?“ 

Cítíte ten rozdíl? Cítíte, že se človíček na druhé straně bude cítit prostě jinak než v prvním případě? 

Nejde o to, aby dítěti bylo stále jen a jen dobře

Rýpavým čtenářům doplním, že opravdu život, ani přístup vědomých rodičů není o tom, aby zajistil, že dítěti bude stále jen a jen dobře. Vůbec ne. Ani nejde o to nenastavovat vlastní hranice a činit jen to, co na očích svých ratolestí vidím. Vůbec ne. Z mých zkušeností jde zejména o: 

• prohlubování dovednosti opravdového respektu vůči dítěti 
• vnímání a porozumění potřebám dítěte (a ano, více dětí znamená velké množství potřeb)
• pokud nastavím hranici a řeknu NE, je super pochopit, že se dítě může chvíli zlobit nebo vztekat 

A tady se láme další chléb. V rodičovství jde o velký kus vlastní práce se sebou a svým sebeovládáním (regulace vlastních emocí) – dítě potřebuje, aby jeho projevy emocí, které sám nezvládá, BYLY PŘIJÍMANÉ. 

„Nemusíte své rodičovské NE měnit na ANO. Je ale obrovsky důležité dokázat regulovat vlastní emoce a přijmout, že se dítě zlobí, vzteká nebo pláče.“

Ne, nemusíte svůj postoj či hranici měnit. 

Ne, nemusíte své ne změnit na ano. 

Ne, nemusíte se cítit vinni, že dítě kvůli vám pláče. 

Co je ale obrovsky důležité je, abyste dokázali regulovat vlastní emoce, abyste dokázali přijmout, že se dítě zlobí, vzteká a pláče. Abyste dokázali ve své síle pomoci zvládnout jeho prožívání. A víte co? 

Často nemusíte ani nic moc říkat. Prostě jen být a chápat, že to tak dítě právě teď takhle má a cítí. 

Většina z nás si pamatuje, že historickými hity byla vyjádření: 

• neřvi, nemáš proč
• to se nestydíš
• velký kluci nebrečej
• ještě chvíli řvi a dám ti, ať máš proč

Asi by někteří z vás doplnili do sbírky dalších pár ,,jobovek“, které dělají všechno možné, jen neučí dítě pracovat s vlastními emocemi. A děti jsou emocí plné dnes a denně!

Laskavost k sobě, laskavost k dětem

Náš tým, ač ho postupně rozšiřujeme, má plné praxe. Vážíme si vaší důvěry. Zároveň si uvědomujeme, že naše práce má velký přesah právě i do rodinných a rodičovských vztahů. Dnes a denně pracujeme s tématem sebehodnoty a laskavosti k sobě. S dospělými, kteří mají děti. S dospělými, kteří děti teprve plánují. Pokud na sobě chce pracovat, napište nám o konzultaci.

A každý takový vyhraný příběh se počítá! 

Děkujeme. 

Terka