Jak opustit, když pořád miluju?
Milujeme partnera a pak to přijde. Odchod, odloučení, možná oboustranný rozchod. Přesto ho nemůžeme přestat milovat. Přesvědčujeme se, že rozchod je správně a zároveň cítíme, že jen čekáme na toho, koho milujeme.
Komu se to nestalo, ať hodí kamenem. Pokud teď čekáte lifestylový návod, jak se zaručeně a rychle přestat trápit… tak bude dobré zahodit růžové brýle.
Život v sobě nese všechno. Jen tak je úplný. Zároveň je v pořádku milovat někoho, kdo s námi už není. Jen se potřebujeme vyhnout boji se svými emocemi. To se nedá žít dlouho. Láska ano.
Zaseknutí
Většina situací, kdy chceme přestat milovat a ono to nejde… je jako slepá ulice. S důvěrou do ní vjedete a pak už nemůžete dál. Vlastně nikam. Třeba se v partnerství děje něco, co je pro vás nepřijatelné. A tak odcházíte. Hlava vám prostě říká tudy rozhodně ne.
Zároveň se ke slovu hlásí srdce. To křičí, že se nehne z místa. Je nepřijatelné přestat milovat toho, koho opravdu milujete. A je to tady. Patová situace, která nemá řešení. To, co vypadá jako možné řešení, jsou jen reakce na bezvýchodnou situaci. Jak taková řešení nejčastěji vypadají?
Vytloukání klínu
Nejčastějším typem reakce je hledání někoho, kdo situací (námi) pohne. Třeba opakovaně, v posteli nebo na jiném vhodném místě...
Ano, tušíte správně. Najít si někoho jiného, kdo vyléčí zlomené srdce. Pěkně odspoda. To zdánlivě funguje. Do doby, než zjistíme, že v novém vztahu nejsme úplně.
Pořád jsme částí sebe u bývalého partnera. Udělali jsme si zkušenost: Když vytloukáme klín klínem, často skončí v díře oba klíny a ten první není venku. Je jen hlouběji.
Nežít
Nežít tady neznamená skončit s životem fyzicky, i když i to se děje. Většina lidí se uchýlí ke zdánlivě méně drastičtější verzi. Přestanou cítit.
To znamená, že se plně položí do toho, co mají nejblíž. Třeba péče o děti. Nebo práce. Nekonečné obrážení přátel a zábavy. Nebo naopak bezcílná samota.
Chceme utéct od bolesti, kterou cítíme, když se zastavíme. Nebo když se věnujeme sami sobě. To nás učí další lekci: Bolesti v sobě se ničím zvenku nezbavíš. Jen ji na chvíli přehlušíš.
Do stejné řeky...
Konečně je tu třetí oblíbená kratochvíle všech láskou poznamenaných. Vstupování do stejné řeky. Zavoláme partnerovi. Pak probíhá rychlý sled událostí jako z telenovely. Láska se neztratila, tak si znovu slíbíme nemožné.
Nemožné se nestane, tak další rozchod. Tentokrát zavolá on, nebo jeho kamarádka s tím, že se fakt trápí. Už si nic neslibujeme, děláme to spolu beze slov. Protože ta slova nakonec vše rozbijí. A za chvíli to jeden z nás nevydrží a vyřkne to znovu. My se učíme: Do stejné řeky vstoupíš kolikrát chceš. Jen plyne pořád tím samým směrem.
Konec?
Dobře, teď už si možná říkáte, že těch příkladů stačilo. Chtělo by to nějaké rozuzlení. Nejlépe happy end. Bohužel život a autor tohoto článku nemají v oblibě happy endy. Alespoň ne ty knižní.
Tak se pojďme podívat na realitu. Ta je víceméně prostá. Přesto krutě nesnesitelná, obzvlášť pokud ji právě prožíváte. To zaseknutí, kdy rozum říká nikdy a srdce říká navždy skutečně nemá řešení. Rozhodně ne v realitě, ve které toto zaseknutí vzniklo.
A tady je ta zajímavá věc, která se blíží šťastnému konci, ale není to šťastný konec. Je to změna. Změna reality.
Vnitřní boj
Ano, změna reality. Ta opravdová. Která vychází z vnitřní změny. Jasně, je to stejné jako se šťastnějším životem. Potřebujeme k tomu vnitřně dozrát. Ale teď se na to podívejme více prakticky. Protože touha po šťastném životě nás trápí až při prohlížení příspěvků známých na sociálních sítích. Ale zlomené srdce bolí pořád.
Když srdce bolí, ukazuje nám, že nejsme na správné cestě. Nejčastěji je to proto, že “víme”, kudy naše cesta vede. Tedy víme, co musí partner udělat, jak se musí změnit, abychom byli šťastní. Nebo na jakou školu mají jít naše děti, které tak milujeme.
A srdce je tu od toho, aby do toho hodilo vidle. Můžeme se naučit, že: Na realitu si nesaháme, když si jdou rozum a srdce po krku. Jen to tak vypadá.
Nová realita
Jak dojít do té slibované nové reality? Jenom ruku v ruce. Tedy rozum a srdce. Spolu. Jako v pohádce. Prakticky to může vypadat třeba takto.
Dovolíme si prožít všechno, co cítíme. Prožít ale neznamená myslet na druhého a brečet. Znamená to cítit vlastní pocity ve svém těle. Být u nich. Neutíkat do představ a myšlenek. Jen s nimi být. To pomáhá srdci.
A rozum potřebuje rozšlapat růžové brýle. Protože ve skutečnosti rozum neví nic dopředu. Alespoň ne nic z toho, na čem by opravdu záleželo. Třeba z pohledu těch, kteří míří smrti vstříc. Litují toho, že více nemilovali. Taky toho, co neudělali.
Prostě rozum nás naviguje, abychom dali do života chytře to, co cítíme. Když nám rozum začne tvrdit, že ví, co je pro nás, nebo někoho druhého důležité, tak potřebuje prozřít. To vytváří soulad. Propojuje ruce dvou nejlepších průvodců uvnitř nás.
Samozřejmě pokud jste hledali konkrétní návod na svou situaci, tedy jak Mirka nebo Markétu dostat z hlavy, tak se to nepovedlo. Já vám můžu ukázat to, že si svou cestu můžete najít jen vy sami. Máte pro to vše, co potřebujete.
Také nás můžete požádat o konzultaci. Pomůžeme vám se zorientovat v tom, co nevidíte. A pokud začínáte objevovat, že si tvoříte svůj život a vaše vnitřní nastavení mění věci kolem vás, tak se vám může hodit i naše knížka. Je praktická a opravdová. Jako Opravdový život.
Vítek a Kamča.