

Tělo jako otrok, který tě nese

Tělo tě nese, i když ho zraňuješ. Mlčí, poslouchá, vydrží. Až jednoho dne promluví - ne proto, že chce, ale protože už nemůže mlčet. A my se za něj na to často zlobíme.
Zní to jako klišé. „Měj ráda svoje tělo.“ Jak často píší instagramové citáty. Jenže vztah k vlastnímu tělu určuje i to, jak kvalitní budou všechny ostatní vztahy v našem životě.
Tělo není designový doplněk
Téma těla se pořád spojuje s tím, jestli se nám líbí naše faldy, břicho nebo nohy. Jako by šlo jen o obraz v zrcadle. Ale vztah k vlastnímu tělu je opravdu vztah. Dost podobný jako k partnerovi nebo dětem. Možná ještě důležitější, protože z něj rostou a odráží se v něm právě ty všechny další.
S tím rozdílem, že ze vztahu s vlastním tělem neodejdete. Je celoživotní. A právě proto si zaslouží pozornost a péči. A tím nemyslím péči kosmetickou.
Položte si otázku: „Kolik minut denně věnuju vztahu s vlastním tělem?“
Ne péči, ne výkonu, ale skutečnému vztahu. Pozornosti, naslouchání, ladění.
„Kdybych měla chcípnout, tak to vydržím.“
Takhle o svém těle mluvila jedna z klientek. Myslela si, že má se svým tělem dobrý vztah. Vždycky ji podrželo, všechno zvládlo. Mohla se o něj opřít. Vlastně ho denně využívala a zneužívala. Sama ho po chvíli nazvala otrokem, kterému moc šancí na regeneraci neposkytuje.
Zlom nastal při prožitkovém cvičení, kdy byla vyzvána představit si, že mluví ke svému tělu stejně jako ke své malé dcerce.
„Tohle bych jí nikdy neudělala.“
Kdybychom totiž mluvili se svým dítětem, partnerem nebo kamarády tak, jak často mluvíme ke svému tělu, nezbyl by nám nikdo.
„debilní koleno“
„zase řeším virózu“
„tady mám špek“
Jako by nám tělo schválně házelo klacky pod nohy, jako by bylo otrokem, který „to má vydržet“ a nesmí se ozvat. Přitom je to ve skutečnosti náš nejbližší spojenec.
Zdravé tělo, zdravé hranice
Když necítíme své tělo, nejsme s ním ve spojení. A když necítíme tělo, necítíme ani hranice.
Tohle je jednoduchá rovnice, kterou nás nikdo neučil a nedá se na ni napsat univerzální návod.
Klienti se často ptají, jak hranici poznat a jak ji nastavit. Jenže hranice nejsou tabulka. Jsou živé. Jsou prožitek. Jsou vnímání, které je napojené na vztah s vlastním tělem. Abychom slyšeli „dost“, potřebujeme slyšet své tělo.
A realita je, že jsme často otupení. Prací, únavou, sociálními sítěmi, alkoholem, stresem a zároveň nám do karet často nehraje ani nastavení naší hlavy.
Necitlivost k tělu se pak propisuje do vztahů. Bez cítění nejsme schopni říct ne, nejsme schopni se uvolnit a opravdu se spojit s druhým člověkem. V sexualitě je to nejviditelnější: tělo, které neznáme, se neumí druhému otevřít.
Jak poznám, že se mi daří hranice nastavovat?
V situaci, která mě dřív zahltila, najednou ucítím tlak v těle. Třeba sevření v hrudníku. A místo automatického „jasně, udělám to“, dokážu říct „potřebuju si to promyslet.“
Po náročném dni si všimnu únavy dřív, než přepnu do výkonového módu a dovolím si odpočinek, místo abych tělo dotlačila ještě k několika povinnostem navíc.
Od odporu k přijetí
Své tělo často odmítáme. Stejně jako v partnerství se nám „něco“ nelíbí.
„kdybych měla menší nos“
„kdyby ty jizvy byly menší“
„kdybych měla delší nohy“
Tahle rétorika je odpor. A odpor vytváří tlak, který stojí v cestě jakékoli změně.
Nepřijetí reality je hlavním důvodem, proč se v ní nemůžeme cítit dobře.
Odpor cítíme vůči tomu, co existuje a my to nechceme, nebo vůči tomu, co chybí a my si to přejeme. Jde o přetrvávající tlak.
O přijetí se píše hodně, často mylně jako o „souhlasu“. Jenže přijetí neznamená rezignaci. Je to začátek jiného vztahu. Proces přijetí není lehký, protože se děje na emoční úrovni.
Podoby odporu v reálném životě
Klientka po dvou porodech roky nenáviděla své břicho. Neustále ho schovávala, kritizovala se u zrcadla a odmítala intimitu. Až ve chvíli, kdy začala své tělo vnímat jako přítele, který ji nesl těžkými obdobími, se jí podařilo k břichu přistoupit jemněji. Nezměnilo tvar přes noc. Změnil se vztah.
Jiný klient dlouho bojoval s chronickou bolestí ramen. Byl přesvědčený, že „ramena kazí jeho život“ a nenáviděl je. Ve chvíli, kdy si připustil, že ramena nejsou nepřítel, ale unavený nosič jeho nároků, začal poprvé hledat skutečnou pomoc místo potlačování bolesti.
Když tě opakovaně bolí hlava a jen to ignoruješ nebo tlumíš léky, děláš ze svého těla nepřítele.
Když se začneš ptát: „Co mi říkáš? Co potřebuješ?“, objeví se nová kvalita.
Je to jako ve vztahu s partnerem: chceš být s někým, kdo tě odmítá, nebo s někým, kdo se o tebe zajímá?
Vztah s tělem určuje vše další
Ve vztahu s partnerem se můžeš rozejít. Ale s tělem ne. To, jak s ním zacházíš, nastavuje kvalitu pro všechno ostatní.
Nejde o to, aby tě hned přestala bolet hlava nebo aby ses okamžitě začala líbit v zrcadle.
Jde o malé kroky. Mikro pohyb směrem k sobě.
Pít víc vody.
Změnit polohu.
Vědomě dýchat.
Jít na procházku.
Spát o půl hodiny víc.
Drobné činy, které posilují vztah, a tím mění vše ostatní.
Zastav se. Aspoň na dvě minuty denně.
Zeptej se: Jak se právě teď cítím?
Vnímej tělo. Uvolni napětí. Nadechni se.
Změň polohu, když něco tlačí.
Napij se. Pohni se. Zvedni hlavu od obrazovky.
Zeptej se: Dávám svému tělu zabrat, nebo mu dávám péči?
Tělo není nástroj na výkon. Je to nejbližší vztah, který máme. A když se k němu začneme chovat víc jako k partnerovi, se kterým chceme být ještě pár let, rádo nám začne péči vracet.
Terka
Nejnovější články
O věcech, které se rodičům těžko přiznávají
Virtuální strkání, intimitu zahání!
Nemáte problém s komunikací. Chybí vám blízkost.

O čem jsme ještě psali
Přečtu si blog

Co dělat, když uhodí blesk aneb jak ustát bouři a úplně se nevyčerpat


O věcech, které se rodičům těžko přiznávají


Virtuální strkání, intimitu zahání!


Nemáte problém s komunikací. Chybí vám blízkost.









