Sex není problém. Je to zpráva. A většinou dost nepříjemná.

Když nám to přestane v sexualitě ladit, víme to rychle. Je to vidět. Je to cítit. A hlavou proběhne: „Už o mě nestojí?“ nebo „Proč se mi vlastně nechce?“ Znejistíme, jestli jsme pro toho druhého ještě důležití.

A tak začneme řešit. Frekvenci. Touhu. Iniciativu. Techniku milování. Proběhne Google. Kamarádka. Podcast. Možná i nové krajkové prádlo. A tím se to zpravidla nevyřeší.

A možná jste přesně tady. 

Nechcete z toho dělat drama. Nechcete nikoho obvinit. Jen cítíte, že něco mezi vámi už nemá takovou lehkost jako dřív.

Možná že znáte podobný příběh. Muž a žena kolem čtyřicítky. Na první pohled sehraný pár. Dvě děti, fungující domácnost, žádné dramatické konflikty. Spíš takový každodenní tým.

• On řekne: „Chybí mi sex. Asi jí to se mnou už nebaví.“
• Ona zase: „Mně nechybí sex. Mně chybí blízkost.“

Nejsou naštvaní. Jsou unavení. A hlavně už spolu moc nemluví o tom, co je opravdu bolí.

„Tuší, že se míjejí právě tam, kde by si měli být nejblíž.“

Často se stane, že jeden z partnerů začne držet vztah víc než druhý. Plánuje, organizuje, hlídá, co je potřeba zařídit. Otevírá témata, když je mezi nimi napětí. Snaží se, aby věci fungovaly. Druhý se cítí často nejistě, i když to nahlas neříká. A místo slov zkouší blízkost obnovit tím, co má po ruce – dotekem, iniciativou, sexem.

Večer k ní přijde. Dotkne se jí. Možná jí přejede rukou po zádech. Možná jen na chvíli zůstane stát blíž, než je jí příjemné. Jako by překročil její bezpečné území. Ona ztuhne. Ne proto, že by ho nemilovala. Ale proto, že její tělo je celý den v napětí. On její stažení cítí okamžitě. Jako odmítnutí. Ona jeho dotek cítí jinak. Jako tlak, který jí není příjemný.

Nikdo z nich nechce toho druhého zranit. Nikdo z nich nedělá nic „špatně“. Jen si každý nese jiný vzorec toho, jak být blízko, jak žít vztah. A často si toho všimneme až ve chvíli, kdy mezi námi přestane fungovat i sex.

Je to trochu jako s hudebním nástrojem. Nepřestane hrát ze dne na den. Jen se pomalu rozladí. Jeden tón. Pak druhý. A najednou zjistíme, že to, co dřív znělo lehce, začíná skřípat.

Ve vztahu to bývá podobné. Jeden začne držet víc. Druhý se stáhne. Jeden přestane říkat, co potřebuje. Druhý přestane slyšet, že něco chybí. A ani jeden si nevšimne, kdy se přestali opravdu potkávat. Objeví se tlak. Proti němu strach z odmítnutí. A naše tělo na to reaguje jako první. Proto se právě v sexualitě tak často ukáže, že něco mezi námi přestalo ladit.

Někdy nekončí vztah, jen vám dojdou síly.

Když jsme dlouhodobě ve stresu, tělo prostě zatáhne ruční brzdu. Nekompromisně. Dál se nejede. Přitom ten stres nemusí být jen z práce a nevyspání. Může to být klidně právě dlouhodobé napětí ve vztahu. A právě tady je důležitá věc: tělo potřebuje bezpečí, aby mohlo chtít.

Takže když tělo „nechce“, není to nutně sabotáž. Je to velmi cenná informace. Jako když se rozsvítí kontrolka na palubní desce. Můžete ji samozřejmě přelepit izolepou. Ale motor tím neopravíte.

Začneme řešit erekci. Ztrátu touhy. Napadá nás, že už nejsme přitažliví. (A to bolí.) A taky si často krásně „nabíháme na vidle“, protože to začneme „řešit“. Pouštíme se do rozhovorů o sexu. Do výčitek. Do nenápadných narážek i přímých pokusů. Ale uvnitř cítíme takovou zvláštní křeč.

Možná to taky znáte. Ležíte vedle sebe. Oba ještě koukáte do telefonu. Každý čeká, že ten druhý udělá první krok. A pak se jen zhasne. Místo blízkosti je ticho. Roste napětí. A sex se začne pomalu vytrácet.

Ložnice jen tiše ukazuje to, co si přes den nechceme přiznat.

A jestli se v tom poznáváte, nemusí to znamenat, že je váš vztah nenávratně porouchaný. Jenom říká: „Všimni si mě.“

Nejde jen o sex

Za větou „nefunguje nám to v posteli“ se často schovává naprosto jiný příběh.

• Potřebujeme cítit, že jsme pro toho druhého pořád dost.
• Tak dlouho jsme se přizpůsobovali, až už skoro nevíme, co potřebujeme my sami.
• Vedle sebe nejsme v klidu. Jsme ve střehu.
• Některá témata raději neotevíráme, protože se bojíme, co by se mezi námi stalo.
• A místo toho, abychom se o sebe opřeli, snažíme se všechno zvládnout sami.

A tohle je jen několik příkladů. Každý vztah si nese svůj vlastní. 

Jedna klientka to popsala velmi přesně

„Já se sexem problém nemám. Já ho uspokojím v pohodě.“

A bylo to tak. Dokud byla pozornost na něm, všechno fungovalo. Jenže ve chvíli, kdy se přesunula na ni, tělo ztuhlo. Napětí. Odpojení. Byla přesvědčená o tom, že problém je v sexualitě. A až postupně se ukázalo, že problém je jinde. Dávat a být aktivní bylo pro ni bezpečné území. Měla to pod kontrolou. Věděla, co dělat.

Ale přijímat od partnera blízkost a potěšení znamenalo něco úplně jiného. Povolit. Uvolnit se. Bylo to, jako kdyby celý život seděla za volantem. Věděla přesně, kam jet. Co udělat. Co pohlídat. Ale nikdy si nedovolila přesednout na místo spolujezdkyně. A věřit, že ji někdo jiný bezpečně doveze. A to už nebylo o sexu. To bylo o důvěře. O kontrole. O tom, jestli si může dovolit nechat se vést a přijímat. Jestli umí pustit kontrolu a odevzdat se, být opravdu v kontaktu.

Je to jeden z příkladů, kam nás kontrolka na palubce zavede. A je to skvělé uvědomění. Možná si teď říkáte: „Dobře. A co s tím?“

Poslechni si podcast

39: Rovnávaha mezi mužem a ženou

26. 6. 2024 Honza Markel

Kde vlastně začít?

Nejdřív nic dramatického. Nejde o to hned si vyhrnout rukávy a začít opravovat, dokud kontrolka nezhasne. Vracet frekvenci. „Zprovoznit“ sex. Spíš funguje na chvíli se zastavit. A podívat se nejen na to, co se mezi námi děje. Ale proč se to děje právě takhle.

A zkusit třeba tenhle pohled: Neseme si do vztahu svoje věci. Zkušenosti, strachy, zvyky, obrany. To, co jsme se naučili doma. To, co nám fungovalo. I to, co nás kdysi chránilo. Je to náš způsob, jak jsme se naučili být v blízkosti.

Někdo drží, protože se bojí, že jinak by se věci rozpadly. Někdo ustupuje, protože konflikt znamenal ohrožení. Někdo zas tlačí, protože potřebuje cítit jistotu. Jiný se stáhne, protože tlak vnímá jako nebezpečí. A tak dál. Každý máme nějakou svou dobře vyšlapanou cestu.

A tyhle strategie jsou naše staré mapy.

Kdysi nás bezpečně provedly dětstvím a možná nám tehdy opravdu pomáhaly přežít. Jenže dneska podle nich někdy hledáme cestu ve vztahu, kde je úplně jiná krajina. Už tohle zjištění může být první orientační bod.

Nejde o to, aby ten druhý konečně pochopil naši mapu. Nejdřív je potřeba se mrknout na tu, podle které jdeme my sami. A to je druhý krok, ke kterému nás nefunkční sexualita ve vztahu vede. Podívat se na svou stranu. Na to, co se děje ve mně. Chvíle, kdy řekneme „aha“ a přestaneme dělat psychologickou pitvu partnera… a přesměrujeme reflektor sami na sebe. Protože partner často nemačká nová tlačítka. Jen velmi spolehlivě nachází ta stará, na která my reagujeme s takovou citlivostí, která nás mnohdy překvapí.

A najednou tu máme jiný pohled: Nejde jen o to, co dělá ten druhý. Ale spíš se objevují otázky typu: „Proč mě to pořád trefuje právě tady?“ Největší překvapení pak kupodivu nečeká na druhé straně postele. Ale v nás samotných. Začít u sebe ale není slabost. Není to ani přiznání viny nebo důkaz, že celý problém je ve mně. Je to nejlepší místo, odkud se věci můžou začít hýbat.

A co je na tom fajn: někdy to jde i spolu. Ne jako hledání viníka a jeho nápravy. Ale jako společné dívání se na mapy, které jsme si do vztahu přinesli, a proč nás dva i přes všechnu snahu vedou pořád do stejné slepé uličky.

Uvědomění si starých vzorců je zásadní odrazový bod, ale jak už asi tušíte, samo o sobě nám stačit nebude. Potřebujeme spolu ještě začít hledat nové cesty. Ne všechno jsme si totiž z domova přinesli hotové. Třeba nás nikdo nenaučil, jak se po konfliktu vracet do vztahu a k partnerovi. Jak říct, že jsme zranění, a přitom na druhého nezaútočit. Jak si říct o blízkost, aniž bychom tlačili. Jak zůstat sami sebou, a přitom být ve vztahu.

A nejde jen o to naučit se pár lepších vět. Potřebujeme se učit i rozumět tomu, co se v nás spouští. Někdy potřebujeme pochopit, proč se v nás něco tak rychle zavře. Proč vlastně začneme bojovat, mlčet, vysvětlovat nebo utíkat. Proč je pro nás blízkost někdy víc ohrožení než úleva.

Tohle se dá učit. Ale většinou ne jedním velkým rozhodnutím. Spíš postupně, krok za krokem.

Někdy na to sami nestačíme. A právě bezpečný prostor pomáhá zpomalit to, co doma ujede dřív, než to stihneme zachytit.

Udělejte z obyčejných večerů nezapomenutelné chvíle

Hra Opravdu spolu

A tady se vracíme zpátky k sexualitě

Možná ji nemusíme brát jako problém, který je potřeba rychle opravit. Možná ji můžeme začít číst jako zprávu.l

Místo otázky: „Jak spravit sex?" se pak můžeme ptát: „Co se nám naše sexualita snaží ukázat?" A začít krok za krokem objevovat cestu zpátky k sobě. Do vztahu, kam se blízkost má chuť vracet.

Veronika