Smrt. Slovo, které nechceme slyšet.

Jsou jen dva dny v životě, které netrvají 24 hodin - den, kdy přijdeme na svět, a den, kdy z něj odejdeme. A právě ten druhý nám připomíná, že všechno mezi těmito dvěma okamžiky je dar, o který můžeme kdykoliv přijít. Je všude kolem nás, dotýká se jiných i nás samotných, a přesto se jí bojíme. Zůstává tématem, ke kterému se otáčíme zády, dokud nám nevezme někoho blízkého.

Smrt jako součást života

Za poslední čtyři roky jsem se se smrtí setkal víc, než bych si dokázal představit. Zemřel mi děda, táta a s manželkou jsme přišli i o nenarozené dítě. Věřil jsem, že díky své práci v koučování a osobním rozvoji budu na tyto chvíle připravený. Že budu pevnou oporou sobě
a zároveň zůstanu silný i pro všechny ženy v rodině – pro svou ženu, sestry i mámu. Jenže realita byla jiná.

Útěk neznamená síla

Namísto síly jsem si nasadil masku. Zapnul jsem egoobranu a odpojil se od emocí. Byl jsem sice „funkční opora“, která nepřijímá smutek a nepláče, ale uvnitř to všechno zůstávalo. Vztek a smutek jsem ze sebe dostával běháním v lese, řevem do prázdna nebo na tréninku pravidelného boxu.

Ale až s odstupem času začínám chápat, že to nebylo zpracování bolesti, jen prostý únik. Když se ohlížím zpět, cítím, že smrt mého táty ve mně zanechala mnohem hlubší stopu, než jsem si přiznával. Náš vztah byl komplikovaný. V pubertě jsme se odcizili, já toužil po svobodě, on byl úspěšný podnikatel s vlastní představou o životě, a když jsem dospěl a chtěl vztah napravit, už to nešlo, a možná právě proto jsem si myslel, že jeho smrt pro mě bude jednodušší, ale nebyla. 

Tohle musíš mít

Opravdový život

Prázdno, které zůstalo

Přestože jsme si nerozuměli, jeho nepřítomnost mě nenávratně změnila. Po roce a půl cítím stále prázdno a někde hluboko ve mně zůstala samota, nejistota a zvláštní odpor k úspěchu, jako bych si ho nezasloužil, když jsem nezvládl udržet rodinu šťastnou a pohromadě. Místo toho, abychom se po jeho smrti semkli, jsme se rozhádali, jako by snad někdo nesl vinu za to, že odešel. S jeho smrtí jsem ztratil nejen otce, ale i hlavní spojovací prvek rodiny, člověka, který se o všechny zajímal a držel naši rodinu pohromadě, i když jsme si to možná nikdy neuvědomovali. 

„Místo toho, abychom se po jeho smrti semkli, jsme se rozhádali, jako by snad někdo nesl vinu za to, že odešel.“

Vztek, který nelze pojmenovat

Cítím vztek, třeba i na jeho kamarády. Jak to, že dokážou prožívat radost a pohodu, když jim odešel „skvělý kámoš“? Jak to, že mě to bolí víc, i když náš vztah nebyl ideální? Možná proto, že bolest neměří vztah, jen hloubku, kterou v nás ten člověk zanechal. Vím, že se to postupně učím přijímat. Tělo i duše si totiž pamatují víc, než si myslíme, a někde v těch málo vzpomínkách na dětství cítím i jeho péči – tichou, možná nevyřčenou, ale přítomnou. 

Potřeboval bych od něj slyšet jediné: „Jsem na tebe hrdý, synu. Vedeš si dobře.“

Už to neuslyším, ale pomalu se učím, že to můžu říct sám sobě. A právě o tom to celém je – naučíme se přijmout, že ne všechno se dá napravit nebo pochopit. Smrt nám nemilosrdně vezme možnost dokončit, co jsme nestihli, ale zároveň nám dává dar, kterým je připomenutí, že žít naplno můžeme jen teď. Je to jediná skutečná spravedlnost na světě.

Jak žijete naplno své dny vy?

Pokud vás teď tohle téma zasáhlo a cítíte, že byste o tom potřebovali mluvit, můžeme to probrat v bezpečí a beze spěchu v rámci diskrétní konzultace zdarma. 

Míra