A je dost štěstí pro všechny? Ani náhodou!

Klienti často přichází se zakázkou – chci být už konečně štastný.

Štěstí ale není meta, ke které dlouhodobě směřujeme, plahočíme se, makáme, tolerujeme si věci, které nechceme a obklopujeme se lidmi, se kterými nám to neladí, vše odevzdáme na oltář štěstí  a bum a střih a pak TO přijde a zalije nás totální štěstí. Tak to není, štěstí není konečný bod a cíl.

Štěstí není pro každého – protože není zadarmo

Klientka Simča brzy završí 20.rok v korporátu, tu práci zná, moc jí toho tam nezaskočí, sice ji to nebaví, nikdy nebyla moc na tabulky a čísla, ale když už si tam odkroutila tolik let, přece nebude hledat jinde. Navíc koho práce baví? Nikoho! To jsou jen výjimky potvrzující pravidlo, mohlo by být daleko hůř. 

Do práce se jí nechce, po ránu mívá nepříjemný pocit v žaludku, je zvyklá, že to v průběhu dne přejde. Však není z cukru, aby to nezvládla. „Takhle prostě žijí všichni, hypotéka se neptá baví-nebaví.“ dělí se se mnou o svůj pohled na svět.  

Navíc jakmile dovrší 15.rok u zaměstnavatele, dostane extra 3 dny dovolené navíc a na to každý nedostane!  „To jim tam přece nenechám, to by byla škoda!“ říká odhodlaně. Škoda je ale dobrého člověka…

Tohle si kup

Kniha Opravdový život

Neděle a zítra hurá do práce!

 V neděli bývá podrážděná, když se víkend chýlí ke konci. „Jako by na mě padla taková deka v neděli odpoledne, je to nepříjemný pocit, ale nevěnuju tomu pozornost, nejsem žádá plačka abych se furt řešila“. 

 V pondělí a úterý není v dobré náladě, všichni ji rozčilují, prostě si splní svoje úkoly, odevzdá reporty, s nimi odevzdá i svou energii a ve středu už se to láme, pár dní ještě vydrží, není to tak hrozné, když na to člověk pořád nemyslí a víkend už je za dveřmi. 

Víkendy žije Simča naplno, chce si užít děti, zasportovat, dát si trochu do těla, něco dobrého a zdravého uvařit, vyjet na výlet, zajít za kulturou, najít i čas pro sebe, setkat se s kamarádkami na dobré kafe, přečíst moudrou knihu, než to kolečko zase začne. 

Pod ochranným křídlem 

Co vše jsme schopní tolerovat, jak moc jsme ochotní zavírat oči sami před sebou a před životem, který se snažíme jen přežít? V čem je tohle pohodlnější než dělat práci, která baví, naplňuje smyslem a dobrým pocitem? To je právě ten rozdíl – štěstí není pro každého – protože není zadarmo, nevzniká v bezpečí komfortní zóny a pod ochranným křídlem korporátu, kde nejdřív svá křídla odevzdáme a pak se schoulíme pod jedno společné, složené ze zaměstnaneckých benefitů, příspěvků na životní pojištění, stravenky a týden dovolené navíc. 

Tyto výhody dostáváme „zdarma“ a platíme za ně svou energií, nepříjemným pocitem, ztrátou smyslu a krizí hodnot.

Odvahu, milé děti!

Simča říká: „chci aby moje děti byly šťastné, měly odvahu říct, co chtějí a potřebují, dokázaly se ozvat a dělaly, co je baví“ 

Krásné přání, že? Co Simča svým dětem ukazuje vlastním příkladem? Jakou životní normu jim vkládá do podvědomí? Co mohou u Simči její děti ve skutečnosti pozorovat? 

Ano, totální rozpor mezi tím, co říká a co dělá. Pro své děti chce svobodu a odvahu, pro sebe toleruje jistotu, která ji nevyhovuje, škrtí ji, přináší nepříjemné pocity a výkyvy nálad. Ukazuje, že žít se dá o víkendu, všední dny je třeba přežít. Takhle to zná, takhle to umí, toto je její komfortní zóna. Ano, komfortní zóna, kde sice zažívá výrazný nekomfort, ale příjít o jistotu příjmu odmítá, před tou možností zavírá oči. 

Tohle je taky cool

Co ve vztazích funguje aneb buduju, buduješ, budujeme!

23. 7. 2024 Renata Strnadová

Štěstí není pro každého 

„Tohle není pro mě“ říká. A má pravdu – štěstí není pro ni. Štěstí totiž není pro každého. Štěstí je pro odvážné, kteří umí říct NE stereotypu, zajetým kolejím, jistotě a udělat krok jiným směrem, krok do neznáma, zkrátka dovolit si pro sebe víc. Je to risk. Je to hop nebo trop. 

Nikdo nám nedá razítko a slib, že jiná práce bude lepší, musíme si totiž vzít zodpovědnost za svou spokojenost do svých rukou a aktivně ji tvořit.

 Štěstí není na devizový příslib jako kdysi dovolená v Jugoslávii, štěstí a spokojenosti je třeba jít naproti – krůček za krůčkem, svým vlastním tempem a se zodpovědností ve svých rukou. 

A to se každému nechce, proto jsou korporáty plné nespokojenců, co vlastní spokojenost vyměnily za týden dovolené navíc a kartu do fitka zdarma.

Zlatá klec nefunkčního manželství

Klientka Gábina zjistila, že ji manžel podvádí s kolegyní, během desetiletého manželství je to už počtvrté, alespoň co ví. Doma s ničím nepomáhá, všechno je na ní – děti, domácnost, jeho i její stárnoucí rodiče, muž má náročnou práci, tam se snaží, tam je schopný a doma chce mít jen klid, je to sobec a narcis, rozohňuje se Gábina. 

Čím tohle spoluvytváříš? pokládám klíčovou otázku. Gábina se začíná mračit. 

Gábina se každý den znovu rozhoduje zůstat ve vztahu, ve kterém se cítí osamělá, nedoceněná a podváděná.  Její chování se pohledem zvenku zdá být nefunkční, je zakuklená v mentalitě oběti a přesvědčená, že její situace nemá řešení, nepřevzala zodpovědnost za svou spokojenost a štěstí. Neuznala, že její postoj ovlivňuje kvalitu jejích rozhodnutí a činů. 

„Gábina se každý den znovu rozhoduje zůstat ve vztahu, ve kterém se cítí nedoceněná. Nepřevzala zodpovědnost za svou spokojenost a štěstí.“

Kdyby neexistovala žádná brzda v podobě rozumných důvodů, co bys udělala? zajímám se. Gábina se zasněně pomalu vyjadřuje – přihlásila bych se na kurz výroby šperků, abych pro svůj koníček získala i teoretický základ, vrhla bych se do podnikání s tím, co mě baví a začala bych žít na venkově, jak jsem vždycky chtěla, než jsme se s mužem kvůli jeho práci nastěhovali do Prahy. Ale to nejde, nejsem stavěná na takový riskantní podnik. 

Dosněno. Zpátky do reality. Štěstí není pro každého, protože není zadarmo

V rámci konzultace zdarma, kterou si můžete objednat TADY se společně můžeme zaměřit na objevení a uvědomění si možností, které v tuto chvíli máte a i potenciál tvořit si svůj život, žít štěstí denně v malých každodenních věcech. 

A ano, ta cesta nemusí být vždycky přímočará a jednoduchá, však už víte - štěstí není pro každého, protože není zadarmo

Krásný den, Petra