Proč nás děti dokáží tak spolehlivě vytočit?

Být rodičem je krásná, ale mnohdy náročná role. Přináší nejen pocity lásky, hrdosti, přijetí,
ale často i pocit vzteku, frustrace či bezmoci. Proč chování dětí tak intenzivně ovlivňuje naše emoce? Tento článek odhaluje některé důvody a přináší praktické tipy, jak situace zvládat s nadhledem.

Kolikrát už jste se přistihli, že se vám nervy napnuly jako struna, tepovka vyletěla do výšin, zatmělo se vám před očima, když vaše dítě podruhé rozlilo džus na koberec, odmítlo se oblékat do školky, praštilo sourozence hračkou, vztekalo se kvůli úplné blbosti, protočilo očima, drze vám odseklo nebo řeklo, že jste nejhorší máma/táta na světě?

Nebojte, nejste v tom sami. Podobné situaci čas od času zažije každý, kdo pečuje o děti. Proč nás ale reakce dětí nenechají chladnými a dokáží nás tak spolehlivě vytočit? A co s tím můžeme dělat?

Opravdový život

Tohle musíš mít

1. Zrcadlo, zrcadlo

Děti jsou naším dokonalým zrcadlem. Často v jejich chování vidíme naše vlastní nedostatky a vzorce, které bychom nejraději ignorovali. Když nás jejich chování rozčiluje, může to být právě proto, že nám
připomíná něco, co sami na sobě nemáme rádi.

Zase tady máte bordel. Okamžitě vstaňte a ukliďte to. Trváme na tom, aby si děti uklízely pokoj, protože nás ten nepořádek vytáčí. Může to být tím, že si sami neumíme pořádek udržet a v našem prostředí je chaos, který nám samotným vadí.

Co s tím?

Zkuste se nad situaci povznést a podívat se na ni, jakoby to byl film na plátně. Jde o problém dítěte nebo jde o něco, co vás trápí na sobě? Co vám dítě zrcadlí? Uvědomění je první krok k posunu. Můžete si je napsat a dále s nimi pracovat.

„Když nás jejich chování rozčiluje, může to být právě proto, že nám připomíná něco, co sami na sobě nemáme rádi.“

2. Už bys měl...

Slyšeli jste se někdy říkat: „Vždyť už jsi velký, měl bys…“ nebo „Už jsi předškolák a tak musíš…“? Máte někdy pocit, že vaše dítě by "už mělo vědět, jak se chovat"? Děti se stále učí a někdy jejich chování nesplňuje naše očekávání obzvláště ve chvíli, kdy mají staršího sourozence nebo kamaráda, se kterým je srovnáváme. Pokud od nich máme nereálná očekávání, sami sobě přinášíme pocit frustrace.

Co s tím?

Děti nejsou malí dospělí. Stanovte si reálná očekávání odpovídající jejich věku a zkuste je nesrovnávat. Když se jim něco nepodaří, neberte to jako schválnost. Jejich cílem není vytočit rodiče, i když to tak někdy může vypadat. Často to jinak neumí a potřebují pochopení a podporu.

3. Za trochu spánku šel bych světa kraj

Ruku na srdce, kolik kvalitního spánku má člověk pečující o malé dítě? Zvlášť my mámy jsme přebornice ve fungování na hranici svých sil. Málo spánku, odbývání se v jídle, práce, domácnost a jiné povinnosti, sebe máme na posledním místě. Když jsme unavení nebo vystresovaní, naše schopnost zvládat náročné situace rapidně klesá. I úplná blbost nás pak dokáže spolehlivě vytočit.

Co s tím?

Nezapomínejte na sebe! I když máte své děti nejraději na světě a udělali byste pro ně cokoliv, vy jste ti, kdo mají být na prvním místě. Vyšťavená máma a vystresovaný táta nemůžou dětem dát podporu
a klid. Pokud nejste dosycení vy, nemůžete kvalitně dosycovat ostatní. Vyhraďte si pravidelně čas na odpočinek a péči o sebe. Není to rozmar, je to nutnost. Uvidíte, že když budete klidnější a spokojenější, budete krize zvládat s větší rozvahou a nadhledem.

Přečti si také

5 způsobů, jak vybudovat respekt ve vztahu

6. 2. 2023 Honza Markel

4. Nevztekej se, nebreč

Děti vyjadřují své emoce naplno. Smějí se, výskají, tetelí se radostným očekáváním, pláčou, bojí se, vztekají se, křičí. To je pro nás, kteří jsme se naučili potlačovat své emoce, často náročné. Emoce dítěte nám připomínají naše nezpracované emoce.

On odmlouvá, ale já si nemohl dovolit mým rodičům odmlouvat. Ona se vzteká, ale já se nemohla vztekat, protože by hned přišel trest. Ona nedělá, co po ní chceme, ale my museli vždy dělat, co nám dospělí řekli. On brečí, ale vždyť je kluk a kluci nebrečí.

Co s tím?

Emoce nejsou špatně, žádné. Ani ty „negativní“. Projevit naštvání, frustraci, smutek, strach. Všechno to si můžeme dovolit, pokud nám to během výchovy dovoleno nebylo. Pokud vnímáte, jak vám začíná
nabíhat žilka na čele, když vám dítě odmlouvá, vzteká se, nebo projevuje jinou emoci, pojďte situaci pozorovat a rozpoznat své emoce i emoce dítěte.

Jakmile budete mít pojmenované, co se s vámi v dané situaci děje, můžete s těmi pocity a vaší reakcí dále pracovat. Pojďte to klidně probrat s námi na konzultaci zdarma. Ve chvíli, kdy emoce přijmete u sebe a situace s vámi nebude tolik smýkat, můžete s emocemi pomoci i dítěti a říct například: "Vidím, že máš vztek a to je v pohodě. Pojďme se podívat, co s tím můžeme udělat."

Děti umí stisknout naše tlačítka

Když nás děti vytáčí, není to jejich chyba, ale naše příležitost k sebepoznání a posunu. Ráda říkám, že děti jsou naši učitelé. Umí spolehlivě najít ta citlivá tlačítka a nekompromisně je zmáčknout. A teď se, mámo, ukaž, jak si s tím poradíš.

Pokud se naučíte přijmout vlastní emoce a zpracovat očekávání, zjistíte, že situace, které vás dříve doháněly k šílenství, jsou najednou mnohem více v klidu. Možná se nestanete mistry zenu a čas od času vybouchnete a to je v pořádku. Budete ale rozumět sobě i dětem, tlačítka se zmenší a stisknout je bude mnohem obtížnější. Vaše rodičovství i život se stanou lehčím a šťastnějším.

Ať se vám to daří.

Zdraví,
Zuzka