Jak snadné je na sebe zapomenout

Protože jsem si dovolila odjet na lyže bez dětí a protože na to teď narážím poměrně často u klientek (ale i klientů), zamyslela jsem se nad tématem "čas pro sebe". 

Jak snadné je na sebe zapomenout ve víru každodenních povinností. Na své zájmy, svůj čas, svůj prostor. A s rodinou kolem je to o to snazší.

Bavím se s klientkou a pokládám jednoduchou otázku. „Kde dobíjíš baterky?“ „Jak to myslíš?“, odpovídá. „No kde je to tvoje, jak relaxuješ, kde si doplňuješ energii, kterou spálíš během dne?“ „Aha“, zamyslí se a pak odpovídá: „Nevím, takový prostor pro sebe asi nemám. „Čím to?“, ptám se.

„Víš, od narození dětí už to přestalo být o mně.“  A rozhovor pokračoval dál. Klientka si pro sebe uvědomila, že tak, jak to má nastavené teď, je to pro ni nevyhovující. Že to rozhodně potřebuje změnit. Pro sebe, pro větší lehkost a radost v životě.

Tohle si kup

Kniha Miluj svůj život

Kde mechanismus vzniká? Já vidím scénáře dva.

První: „Čas pro mě neexistuje a nikdy neexistoval“. Respektive v rodině se to nenosilo, prostoje se nepřipouští, pořád je potřeba něco dělat, hlavně nezahálet. Limitující přesvědčení s tím související: Musím pořád něco dělat, zaplnit veškerý možný volný čas, abych nevypadal/a, že se flákám. Co by si o mně pak druzí pomysleli? Tedy, svoji hodnotu poměřuji se svou výkonností a vnímáním ostatních. Vystupuje nám tu opakovaný vzorec, který si odnášíme pravděpodobně z dětství nebo jsme ho nabyli v průběhu života.

Druhý scénář: „Čas pro sebe jsem měl/a, s příchodem rodiny zmizel“.  Chyba v matrixu, dalo by se s nadsázkou říct. A tady se vracíme k úvodnímu příběhu mé klientky. Celý ten rodinný vír ji vcucl a zůstal jen prostor pro druhé,  její zmizel (naštěstí ne na věky věků). „Aby byli všichni spokojení, zaopatření, aby bylo vše hotovo, připraveno, k dispozici“.

„Ať se nám to líbí nebo ne, potlačování sebe sama je cesta do pekla.“

A to vyčerpává, v obou scénářích, a bez průběžného dobíjení se to neobejde. Krátkodobě to fungovat může, nicméně z dlouhodobého hlediska se to projeví na psychické i fyzické úrovni. Ať se nám to líbí nebo ne, potlačování sebe sama je cesta do pekla. 

Co s tím? Dobrou zprávou je, že to neznamená konec světa.

Všechno můžeme změnit, jen potřebujeme chtít. Najít si v životě svoje ostrůvky klidu a míru. Každý to máme jinak a to je na tom skvělé. Někdo si půjde zaběhat, jiný přečíst knížku, další koukne na seriál. Možností je nekonečno. 

Udělejte si malou revizi aktuálního stavu: Co mi na tom, jak to teď mám vyhovuje a co ne? Následně si řekněte, jak byste to chtěli a potřebovali. A tím se otevřou dveře k hledání nové cesty. Po cestě se nám může stát, že si budu muset říct o pomoc, nastavit si s někým hranice, jít ven se svými potřebami, které mohou být diametrálně odlišné od potřeb blízkých, apod.  Může to být velký nekomfort. Jak ale víme, jen výstup z komfortu nás může posunout. Takže čile do toho, vytvořte si svůj prostor a dobíjejte! Auto bez šťávy taky daleko nedojede 😉

Za přečtení také stojí

Jak odhodit masky a být sám sebou

16. 4. 2024 Zuzka Vašek Šustková

Troufám si říct, že po cestě hledání svých ostrůvků klidu a míru narazíte i na téma laskavosti vůči sobě a sebehodnoty. A to jsou témata, o kterých jsme toho už napsali poměrně dost. Co jsme nenapsali, to najdete v podcastech.

Praktickou příručkou pro vás může být naše kniha Opravdový život, která skrze 15 principů v knize a  aplikaci pomáhá si věci uvědomovat a poté také inspiruje k akci. A změny se mohou dít! Já vám v tom držím palce. 

PS: A pokud už zkoušíte dlouho a změny se nedějí, napište nám o konzultaci a přijdeme tomu na kloub 😉

Renča