Proč je nový partner často jen opakující se zklamání?

Partnera si hledám, aby mi bylo líp. Zbavit se té tíživosti samoty. Taky chci rodinu. Hlavně, ať mé děti nezažijí to, co já doma. Tohle je častý důvod, proč vstupujeme do vztahu. Ten vnitřní, mnohdy nevědomý. Ve skutečnosti o partnerství mluvíme jinak. Třeba: Chci tu lásku v sobě někomu dát. Chci sdílet radost a štěstí společně. To co je pod povrchem se ale vždy ukáže. Proto spolu pojďme nakouknout pod povrch hledání životního partnera. Třeba se najdete 😉 Samozřejmě tento článek boří představy o sobě a drtí růžovou vatu spolu s jednorožci, tak při čtení pozor na bolest 😉

Myslet neznamená vědět

Pokud jste zrovna ve fázi, kdy hledáte nebo budete hledat nového partnera, je na čase se o sobě něco dozvědět. Záměrně neříkám “se zamyslet”,  to by vedlo jen k rozvíjení vlastních představ. Představy jsou to, co nám neumožní vidět svého partnera předtím, než se s ním pevně spojíme. Respektive ne s ním, ale s představou, kterou si o něm vytvoříme.

Prakticky to pak znamená, že nás takový partner MUSÍ zklamat, zradit, opustit. Prostě cokoliv, co se vám opakovaně děje a máte z toho strach. Představy jsou jako hráz, která se dřív nebo později protrhne. Záplavy dole pod protrženou hrází jsou jen přirozený důsledek.

Děsivá přesvědčivost

Představy, které si takto opakovaně o partnerovi tvoříme, mají několik nepříjemných vlastností. Například jsou přesvědčivé. Prostě jim věříme a nenapadne nás je zpochybňovat, nebo je zpochybňovat nechceme. Zejména proto, že jim potřebujeme věřit. Je to jako nákup na podezřele levném eshopu, kde je cena toho, co si jinde nemůžeme dovolit, tak nízká, že ji zaplatíme. Pak doufáme, že nám přivezou něco kvalitního a věříme, že to určitě vyjde.

Další vlastností představ je to, že jsou lepší než realita. To znamená, že se rozhodujeme na základě líbivé představy, která se nevyhnutelně stane naším prokletím. Ten rozdíl mezi představou a realitou odpovídá míře zklamání a frustrace, která na nás neúprosně dopadne.

Čtěte také: Jak se léčí chybějící smysl života

Bez bolesti to nejde?

Co tedy můžeme dělat, abychom své představy nepodporovali a místo toho se přiblížili realitě? Zažít vlastní bolest už teď. Právě strach z bolesti, kterou zažijeme, když se sebou máme kontakt, vede k tvoření představ. Představa je taková objížďka, která bolest chytře obchází. Vede však nevyhnutelně k utrpení, které je dlouhodobé. Navíc čím déle v něm setrváváme, tím více oslabuje naši schopnost s tím něco dělat.

Je to jako vaření žáby. Čím déle zůstáváme v našich představách o partnerovi, tím méně máme sil k tomu vyskočit z kotle horké vody. Možná si teď říkáte… no počkej, to znamená, že v partnerství je buď bolest, nebo dlouhodobé utrpení? ANO. Spolu s tím vším ostatním. Není cesta, jak se vyhnout bolesti a utrpení? ANO, je. Můžete si lhát do kapsy. Chvíli to funguje, než zjistíte, že i tato cesta je falešná.

Moje zodpovědnost

Pojďme to vzít ale prakticky. Jak se můžu spojit s vlastní bolestí, prožít ji, abych se vyhnul dlouhodobému utrpení? Například z toho, že se mi partnerské vztahy opakují jako přes kopírák, nebo tak minimálně končí? To může být dlouhý proces, přesto můžeme udělat první krok. Například tím, že si dovolíme prožít nevyhnutelnou realitu našeho života. Že jsme za něj zodpovědní sami. Nikdo a nic nás nemůže zbavit zodpovědnosti za vlastní život. Uspokojení vlastních životních potřeb. Volbu toho, jak tady na tomto světě působíme. Nevybíráme si to, co na nás působí. My si vybíráme, jak s tím naložíme. Jak zareagujeme a jak to prožijeme.

Konkrétně to znamená, že si uvědomíme a prožijeme v sobě, že partner tady není od toho, aby uspokojoval naše potřeby. I když spoustu z našich potřeb nějakou dobu uspokojovat může. 

Čtěte také: Chceš změnit svého partnera? Vzdej to!

Maruška a dvanáct měsíčků

Pojďte si to představit na konkrétním příkladu. Maruška má strach být sama. Život je nebezpečný a na ni pořád dopadají nepříjemné věci. Potřebuje, aby ji někdo zachránil. Proto ji přitahuje, když si někdo bere zodpovědnost i za ni. Na začátku to je sexy a po pár měsících už jí vadí, že jí někdo říká, co má dělat, jak má vypadat a s kým se stýkat. To je nevyhnutelné zklamání a utrpení z toho, že se zapletla do vlastních představ, že ji někdo zachrání. I když si to nikdy před sebou naplno nepřiznala.

Maruška se takové představy může zbavovat, když si uvědomí, že ona sama potřebuje hledat cestu k tomu, aby se ve svém životě cítila jistější. Čím víc bude dělat konkrétní věci, aby svou jistotu v životě rozvinula, tím více si uvědomí, koho vedle sebe potřebuje, aby ji také podporoval. To už je změna vidění, bližší kontakt s realitou. Maruška se tak může sledovat a zažívat, jestli nový partner takové vlastnosti nese. Pokud ne, tak může hledat jinde.

I vy můžete být jako Maruška 🙂 Ne, teď vážně. Buďte raději sami sebou. Pokud vám článek na to nedal návod, tak jste ho přečetli důkladně. Můžete se ale vrhnout na naše podcasty, třeba “Nemáš zodpovědnost, nemáš moc”. Ten vám také připomene, že je načase něco dělat a budete mít dobrý pocit, že poslechem už něco měníte. A v tom vás rád nechám. Mějte se krásně, podle vašich představ 😀

Vítek.