Rozchod bolí a zároveň učí

Ocitli jste se v situaci, kdy si neumíte bez druhého představit život? A přitom před vámi partner stojí, rozchází se s vámi a tvrdí, že to není o vás, ale o něm. Nevěříte, že se to právě teď děje. Zároveň ale v hloubce duše víte, že vztah ke konci směřoval několik týdnů. A partner je ten, kdo sebral odvahu a rozseknul to. 

Jenže to nic nemění na skutečnosti, že slova o konci bolí. Zklamání a emoce vládnou světu. Vztek na partnera a strach, co to pro vás celé vlastně znamená. 

Rozchod je jak plavba na rozbouřeném moři

Jistota v podobě partnera se ztrácí stejně jako pevnina, na kterou právě teď přes vlny ani nedohlédnete. Emoce jsou rozbouřené stejně jako vlny, které se převalují tam a zpátky. Je bláhové si myslet, že je v této fázi budeme mít pod kontrolou. Na druhou stranu je dobré uvnitř sebe věřit, že každá bouře někdy přejde a moře se zklidní. 

V každém příběhu záleží na délce vztahu, vzájemném nastavení partnerů, kvalitě vztahu a zejména také na tom, do jaké míry jsme se vztahu odevzdali. Odevzdat se partnerovi při milování, užívat si vztah v celé jeho hloubce, být opravdoví a autentičtí, to je kvalita, pro kterou má cenu žít. To je samo o sobě boží. 

Bohužel mnoho lidí ale padá do pasti s atributy: 

  • on / ona je pro mě vším
  • můj život bez něj / bez ní nemá smysl
  • všechno, co dělám, dělám pro něj / pro ni 
  • myslím na něj / ni víc než na sebe
  • dávám tomu všechno a on / ona to nevidí
  • on / ona udává našemu vztahu směr a já se ,,vezu“

Výše uvedené body naznačují, že pokud jsme je do partnerství vnesli, případný konec vztahu pro nás bude znamenat ne velkou bouři, ale naprosto životně ničivou tsunami. 

Poslechněte si: 4 archetypy závislých vztahů

FÁZE ROZCHODU aneb smutek neurychlíš

Tomáš mluví odevzdaně, smutně a ultimátně. ,,Nevím, co bez ní budu dělat a nechápu, jak mi to mohla udělat.“ Mluvíme s Tomem o situaci, kdy se s ním partnerka rozešla po třech letech vztahu a chvíli před tím, než ji chtěl požádat o ruku. Byla pro něj vším. Uvědomoval si, že nějaké problémy společně mají. Ona je chtěla řešit, on se jim spíše zdárně vyhýbal. Nebyl zvyklý mluvit o nepříjemných věcech, a hlavně ne o svých pocitech a emocích. ,,Vždycky jsem měl pocit, že jsem jak malej kluk, kterýmu ona neustále něco vyčítá. Jako kdyby ode mě chtěla furt něco víc. I přesto všechno nám bylo celkem dobře a chtěl jsem si ji vzít.“ 

U Tomáše se střídaly chvíle smutku, vzteku a hlavně nepochopení. Pro všechny, kteří rozchodem prochází, může být užitečné porozumět jednotlivým fázím, které jsou přirozené. 

První fází prožívání smutku je popírání. Jde o typický šok z konce vztahu, z rozhodnutí druhého. Nevěříme. ,,To přece nemůže být pravda?“, ,,Tohle přece není možné.“ Nechceme se smířit s realitou, protože nás myšlenka rozchodu tolik bolí, že je bezpečnější namlouvat si, že se jedná o omyl nebo vtip. 

V druhé fází nastupuje vztek. Probudí se v nás vlna hněvu a naštvání. Házení viny na druhou stranu. ,,Jak mi to mohla udělat?“, ,,Proč to neřekla dřív?“. Snažíme se najít viníka rozchodu a celého problému. Jako kdybychom si přáli odhodit bolest na někoho druhého. 

V třetí fázi přichází smlouvání neboli snaha vztah zachránit. Snažíme se přesvědčit sebe sama nebo i partnera, že se vše může ještě spravit. Často se začneme i snažit, napravovat chyby, změníme třeba i důležité aspekty svého života (nové oblečení, změna práce…). 

Ve čtvrté fází nastupuje bezmoc až deprese. Přijmeme, že partner se opravdu nevrátí a my prožíváme opravdovou ztrátu. Nemáme na nic chuť a bojíme se, že už nikdy to nebude dobré a nikdy už nepotkáme nikoho tak skvělého. 

Po čtvrté fázi nastupuje smíření. Postupně přijímáme realitu, že partner odešel, že se rozchod stal a že si musíme postavit náš život znovu. Bez něj. Přichází i pocit uvolnění, dokážeme opět přemýšlet a konečně jsme ochotni se posunout dál. 

A protože každý člověk je jiný, tušíte správně, že u někoho celý proces může trvat dva měsíce, u jiného klidně několik let. 

Na základě zkušeností se stovkami příběhů našich klientů si troufnu napsat, že podoba rozchodu (forma, míra bolesti, jednotlivé fáze) jsou přímo úměrné tomu, jaké kvality jsme během vztahu formovali v sobě a k sobě navzájem.

Skutečnost, že budete znát jednotlivé fáze prožívání smutku, vás v akutní fázi rozchodu nespasí. Může ale pomoci v důvěře, že se nacházíte naprosto v přirozené situaci a že se rozbouřené moře opravdu někdy uklidní. A dokonce, že po bouři budete schopni vidět nové, dosud nepoznané obzory. 

KÝM JSEM? Bez partnera

Po půl roce spolupráce shrnujeme výsledky, které Tomášovi jednotlivá setkání přinesla. ,,Už rozumím, že jsem se jí obětoval a žil jsem spíš pro ni a pro nás, než pro sebe.“ Tomáš dlouho nechápal, proč dala přednost takovému sebestřednému frajerovi, kterého s ní zahlédl. A také si nějaký čas porovnával svůj vztah k potenciálním dvěma polaritám: 

  • žiju pro ni a pro vztah, na sebe zapomínám
  • žiju jen sobecky pro sebe a občas si na ni vzpomenu 

Pro účely článku jde o zjednodušený pohled. Zároveň ale věřím, že tušíte, že funkční princip bude někde v padesáti odstínech šedi mezi nimi. A ty odstíny vůbec nakonec nemusí být šedivé. Odstíny mohou být barevné a výjimečné. Stejně jako barvy duhy. 

Barvy ale potřebujeme přidávat do vlastního života my samotní. Barvy naší výjimečnosti, barvy naší seberealizace, barvy toho, kým jsme bez závislosti na vztahu. 

Tou zásadní otázkou, kterou si můžete milí čtenáři položit právě teď vy je: KÝM JSEM BEZ PARTNERA? 

  • Umím si tvořit i ve vztahu ,,to své“? 
  • Umím být aktivní a přinášet do vztahu i svou kvalitu? 
  • Nezvykl/a jsem si na pohodlí, které mi vztah přináší a nezlenivěl/a jsem? 
  • Co se mnou dělají vlastní emoce, když se mi partner vzdaluje a třeba i potřebuje ,,dělat něco beze mě?“

Pokud cítíte, že vaše štěstí a spokojenost prostě a jednoduše řídí váš partner a čas s ním, zastavte se prosím. Zamyslete se a poslechněte si třeba i některý z našich podcastů. Není totiž otázkou zdali, ale spíše kdy vám život přinese lekci, ze které už to budete moci pochopit. Stejně jako Tomáš. 

Čtěte také: Protiklady ve vztahu jako začátek konce

ZÁKLADNÍM PRINCIPEM JE AKTIVITA

Základním životním principem, který najdete i v přírodě je totiž aktivita. Aktivita, růst, flexibilita a adaptace. Potřebujete tvořit a přinášet hodnotu. Tvořit, hýbat se a posouvat se. Na gauči u televize, při pasivním sledování příběhů, se spokojenými také nestanete. Je to velmi podobné. Nemůžeme očekávat, že příběh a všechny proměnné v něm bude přinášet partner či partnerka a my se povezeme. 

Respektive, očekávat můžeme, ale naše životní i profesní zkušenosti naznačují, že z dlouhodobého hlediska vede pasivita k zániku. Života v přírodě. Vztahu v partnerství. Protože i člověka, který vás měl upřímně na začátku rád, přestane bavit nést vás na zádech. Buď pro něj nebudete dost anebo po čase narazí na někoho méně jistého, více atraktivního a vymění batoh za nový. 

Jak to vnímáte vy? Co k vám přichází za myšlenky, když čtete tyto řádky? 

Přeji nám všem, aby nás bavilo zjišťovat, kým ve vztahu jsme a co se skrze partnerské vztahy o sobě učíme. A samozřejmě zároveň platí, že skvělé věci vznikají se skvělými lidmi. 

Lepší Ty, lepší vztahy, lepší život. 

Terka