Včera jsem šel na procházku lesem, zalitým jen slabým měsíčním světlem. Ještě před deseti lety bych to považoval za úplnou hloupost. Dnes ne, taky jsem se vrátil naplněný radostí. Když stárneme, často ztratíme vnitřní živost, kterou jsme měli jako děti.

Jako dítě jsem se cestou ze školy toulal přírodou všude tam, kde mně to napadlo. Taky mi cesta ze školy trvala často i několik hodin. Pak se to změnilo. Začal jsem hodně číst a už mne zajímaly jen ty “důležité“ věci.  To, co je v nás živé, můžeme zabít. Ale jestli je to opravdu naše, tak to můžeme získat zpátky.    

Být v sobě

Pojďte se zamyslet, co vám ve vašem životě dává smysl a přináší radost? Teď nemyslím to, co děláte s ostatními, nebo pro ostatní. Jen to, pokud jste sami. Třeba když jste týden sami doma. Nebo alespoň pár hodin. Pokud jste nic takového nenašli, tak je pravděpodobné, že jste v sobě spoustu věcí zabili.

Nenápadně. Krůček po krůčku. Až už nezbylo nic, co by nebylo “správné”, tak jak to “má být”. Život nikdy není takový jaký má být. To si dovolují myslet snad jen vědci, než jim pokusy ukáží, že realita neodpovídá jejich teorii.

Čtěte také: Jak naplnit svůj život vnitřním prožitkem

Vězení

Stejné je to uvnitř nás. Někdo žije a všechno ví. Ví, o co by měl usilovat. Proč se dějí věci, které se mu dějí. To je jako vězení, do kterého se sám zavřel zevnitř. Být jen ve své hlavě. Uvnitř není život, jen chození od zdi ke zdi. Přece je tu cesta ven. Není ani snadná, ale ani těžká. Je taková jako život sám. Nejistá, plná překvapení a objevování. Vede nás k tomu, že cítíme věci kolem nás a věci v nás. Třeba se dovedete zastavit a cítit, jak se uvnitř svého těla cítíte. Nebo jak cítíte les, kterým procházíte. Jak na něj vaše tělo reaguje.

Čtěte také: Hledám jistotu. Značka: Nenacházím.

Ztráta paměti

To nejzajímavější na tom je, že pokud vnitřní život v sobě zabíjíme, nevíme o tom. Já jsem si před deseti lety myslel, že jsem šťastný. Ano, myslel, necítil jsem to. Taky jsem si to myslel jen ve chvílích, kdy mi život zrovna nepřipomínal, že si lžu do kapsy. Třeba o vztahu, ve kterém jsem byl. Nebo o práci, kterou jsem dělal.

Myslel jsem, že cítím všechno uvnitř sebe. Například to, kdy mi je špatně. Nebo kdy mám radost. Je to jako ztráta paměti. Před deseti lety jsem zapomněl na pocit, který jsem měl jako dítě v sobě. Vzpomínal jsem si jen na ty výprasky, co jsem dostal, když jsem se vracel domů ze školy za tmy.

Život

Dnes už si vzpomínám i na ten pocit, když jsem chodil a pozoroval věci kolem sebe. Cítil jsem je. Cítím je i teď. Ne pořád. Jen když mám dostatek energie. Když se zastavuji a ptám se svého těla, jak mu je. To, co máme uvnitř sebe živého můžeme zabít. Ani si to nemusíme uvědomit.

Naštěstí život v nás není jako zoo. Je spíš jako les. Když rostlinky v nás spálí mráz a ony umřou, můžou se znovu objevit. Jen musí vysvitnout slunce a rozehřát vše, co je zmrzlé. Pak se můžou objevit první klíčky života. Slunce, to jsou naše pocity. Když se zastavíme a nasloucháme jim.

Na cestě k sobě je spousta zatáček. Navíc cesta každého z nás je jedinečná. Přesto jsou principy, které vás mohou vést. Například když země zmrzne, rostliny nemohou růst. Když přijde slunce, které zemi rozehřeje, život se může vrátit. Proto jsme pro vás napsali knihu Opravdový život. Je o životě a principech, které ho dělají opravdovým. Přeji vám, ať v sobě rozehřejete všechno, co je zmrzlé.

Vítek.