Prázdniny jsou v plném proudu. Na počátku každých letních prázdnin je vysvědčení. Vysvědčení, které je v naší společnosti v převážné většině ve formě známek jako indikátoru toho, jak si dítě v tom či onom stojí. Některé děti si pro vysvědčení chodí s radostí, některé s velkými obavami, co na to řeknou rodiče, až ho doma uvidí. Některé rodiny oslavu vysvědčení řeší cukrárnou, oslavou začátku prázdnin, jiné zarachy, zákazy, někdy i fyzickými tresty. Každý to máme zkrátka jinak.
Každý máme své vzpomínky na to, jak to probíhalo v našem dětství. Osobně jsem vyrůstala v prostředí, kde známky nebyly alfou a omegou všeho. Naši se snažili, abychom zodpovědnost za to, co se děje ve škole vzali za své. Musím přiznat, že se jim to v mých očích povedlo. Klobouk dolů! Nikdy jsem neměla pocit tlaku z venčí na výkon. To, co přicházelo, bylo ovlivněno jen mojí vnitřní motivací nebo ochotou či neochotou.
Mám děti, a tudíž se problematika známek a přístupu ke školnímu výkonu týká i mě. Intuitivně je můj přístup obdobný tomu, jaký byl aplikovaný rodiči na mě. I když, jak moje maminka ráda říká, s větší dávkou “flegmatismu”. Mně se to osvědčilo a přináší to své ovoce. Každé dítě je jiné a každé potřebuje individuální přístup. Proto univerzální rady nefungují. Našim úkolem jako rodiče je dítě poznat a přizpůsobit tomu i náš přístup, výzvy a podporu.
Ve stopách rodičů
S čím se potkávám často v praxi je bohužel pravý opak. Přenos osobních nenaplněných ambicí rodiče na své dítě. “Já nemohl, tak on/ona to teď zvládne a dosáhne toho, co já nezvládl.” To, co často chybí, je zeptat se dítěte, jestli vůbec chce a jestli to vnímá jako svoji cestu. Setkala jsem se několikrát s případy právníků, lékařů, kteří vystudovali, protože to rodiče chtěli, nebo to byla rodinná tradice, a pak i profesi začali vykonávat. Akorát jim v tom nebylo dobře. Zkrátka to nebyla jejich cesta, ale cesta rodiče.
Tlak, tlak tlak
Chceme, aby naše děti žily život, ve kterém jsou šťastné a mohou se realizovat svým směrem a způsobem? Za sebe odpovídám, že rozhodně ANO. Tlak na výsledek, perfekci. Čí tlak to vůbec je? Čí potřeby tu mají být naplněny? Sáhněme si do svědomí!
Jedna má klientka mi vyprávěla svůj příběh. Její manžel každý den hodinu zkouší jejich syna v teenagerovském věku. Aby měl jistotu, že syn vše umí a je řádně připraven na další školní den. Nikdy ale nepřijde pochvala, vždy jen kritika, protože znalosti mohou být přeci vždy hlubší, dokonalejší. Syn začal vzdorovat, což je logické vyústění celého procesu. A jaká je jeho vnitřní motivace v tom všem? Z kluka, který byl zvídavý a rád se učil a chodil do školy je najednou demotivovaný odpůrce. “Nikdy nebudu dost dobrý!” A s tím se bojuje jen velmi těžko.
Naučte své dítě zodpovědnosti
Kolik takových dětí sedí v každé třídě? A přitom je to jen o tom, abychom se my rodiče zbavili vlastních obav a strachů, například ze selhání, neúspěchu, smířili se s tím, že nemůžeme mít kontrolu nad vším a všemi, předali dítěti zodpovědnost. Slýchám obavy typu: “Musím ho/ji kontrolovat, jinak se začne flákat a nikam to nedotáhne.” Jasně. Ale zkusili jste to nejdřív?
Třeba obava nebude nikdy naplněna a i kdyby, to, co chceme my, není zase tak podstatné. Děti milují se samy rozhodovat, dokonce to i potřebují ke svému vývoji. S každým svýcm rozhodnutím nám rostou před očima. Učí se čelit následkům svých rozhodnutí, připravují se do dospělého života. Dejme dětem možnost udělat si svou zkušenost, pomožme jim růst.
Za každou akcí, následuje reakce
Předání zodpovědnosti souvisí velmi úzce s důvěrou. Ukážeme jim, že jim věříme, že důvěřujeme jejich úsudku. Ono totiž to, co je vhodné pro nás, nemusí být vhodné pro ně. Děti nejsou hloupé. Přirozeně nedělají něco, co by jim uškodilo, leda ve vzdoru. Nicméně vzdor je jen reakce na něco, co se stalo nebo děje a co si dítě nedokáže zpracovat.
Uznávám, že hranice je někdy tenká a neznamená to, že pokud jsme s něčím v naprostém rozporu a nekomfortu, nemůžeme to vyjádřit, dupnout si a učinit rozhodnutí za ně. Vychází to ale znovu z hlubokého poznání dítěte a jeho potřeb. Uvedu to na osobním příkladu. Rodiče trvaly na tom, abych šla na přijímačky na gyml. Jsem z malého města, takže to byla téměř jediná možnost. Nechtěla jsem a dost jsem vzdorovala, kvůli spolužákům. Kamarádi jsou ve věku dvanácti let to nejvíc a nebyla jsem schopná konstruktivně vnímat jakýkoliv argument.
Někdy je potřeba si dupnout
Na přijímačky jsem šla, ale s tím, že i když je udělám, tak nikam přecházet nebudu. Na gympl jsem se dostala a přešla jsem. Nechtěla jsem. Nicméně rodiče mě znali, věděli, že to pro mě bude ta správná cesta. Chvíli jsem je za to nenáviděla, opravdu jen chvíli 🙂 Zpětně to vnímám jako to nejlepší rozhodnutí, protože oni viděli i za roh a já toho nebyla schopná. Gympl mi otevřel nové obzory a možnosti. Jsem ráda, že si tehdy rodiče dupli. Byť tomu předcházela opravdu dlouhá debata, kde jsem měla prostor na vyjádření se.
Čtěte také: Žít a nechat žít
Co z toho plyne?
Vnímejme své dítě, dávejme mu prostor se vyjádřit. Zbavme se svých osobních tlaků a nepřenášejme je na své děti, byla by to vážně škoda. Kdybyste sis tím nevěděli rady, napište nám. Rádi s vámi probereme váš konkrétní příběh při konzultaci. Případně si můžete zakoupit naši novou knihu Opravdový život v předprodeji.
Renča.
