Každý z nás potřebuje v životě jinou míru pohlavku proto, aby procitl. Bohužel většině z nás rodiče neuměli naplňovat potřeby, které pro nás byly stěžejní. Neučili nás pracovat s vlastními emocemi a nedali nám dost volného prostoru pro objevování bezpečného fungování světa. A zejména proto žijeme nenaplněné životy, zůstáváme v nefunkčních vztazích a očekávání druhých je naším denním chlebem. 

Nevyčítejme jim to. Naše rodiče to také nikdo neučil. Pesimistické? Vůbec ne. Jde o jedinečnou příležitost a očistnou cestu, pro kterou se můžeme i nemusíme rozhodnout. Začít u sebe. 

Jak poznám závislý vztah a jak lze odmítnout očekávání druhých. I o tom je dnešní článek. 

,,Manžel mi zavolal záchranku, i přesto, že jsem mu říkala, ať ještě počká a neotravuje zdravotníky takhle večer.“ Sdílela se mnou klientka situaci, kdy ji pracovalo srdce na 30% a každá další minuta rozhodovala.

Před tímto stěžejním okamžikem jsme se měly možnost vidět a slyšet v rámci spolupráce třikrát. Klientka, říkejme jí Zuzana, si v poslední době uvědomovala, že jede na doraz svých sil. Opakovaně a dlouhodobě. Většina vztahů, které žije, je nevyvážených, v její neprospěch. Zejména vztah s vlastními rodiči, který splňuje snad všechny prvky závislosti. Začalo se ozývat tělo. 

V rámci prvního setkání vyslovila přání: ,,Přála bych si být prostě jenom v klidu a šťastná. Žít sama za sebe svůj život, ale nedaří se mi to.“ 

Závislý vztah s rodiči

Jak takový vztah poznáte? Do určitého věku jsme závislí na svých rodičích úplně všichni. Zdůrazňuji – přirozeně do určitého věku. V ideálním případě by nás rodiče měli vést k plné samostatnosti a dokázat svůj vliv a důvěru dospělému dítěti předat. Indicie, že jste na svých rodičích závislí můžou být například:

• nekončící finanční závislost
• konzultování životních rozhodnutí 
• denní a několikanásobné telefony
• strach, co si budou rodiče myslet, když
• musím se chovat určitým způsobem, aby
• neschopnost říci opravdu to, co si myslím, protože
• obhajoba a vysvětlování vlastního jednání

Zuzka si postupem času uvědomovala další a další způsoby, jakými naplňuje představu vlastních rodičů o tom, JAKÁ BY MĚLA BÝT, ABY BYLA DOBROU DCEROU. V průběhu jejího vyprávění jsem nabyla přesvědčení, že její rodiče jsou imobilní, nemocní, nesamostatní s potřebou denní podpory. Zuzka byla jejich řidičkou po výletech, PC podporou ve všech směrech a v jakoukoliv denní dobu, pošťačkou a také zpestřujícím telefonátem každý den ve stejný čas. Velkou součástí života rodiny byla rodinná setkání ve velkých počtech. Zuzana jako dobrá dcera zajišťovala opravdu vše – od vaření, pohoštění, obsluhy až po úklid. Byla jsem vyvedena z omylu. Rodiče jsou na svůj věk zdraví, schopní a také do jisté míry pohodlní. 

Možná vás napadne otázka. Co by se jako stalo, kdyby Zuzka nějakou roli nebo očekávání prostě odmítla?

Citové vydírání, výhružné telefonáty, dlouhé vyčítavé emaily. ,,Tohle opravdu chceš? Maminka tady teď sedí smutná a uplakaná.“ 

Nesmírně těžké. Zároveň obrovská příležitost naučit se emoce druhých nechat právě jim. 

Čtěte také: Sdílením dokonalosti zabíjíš sebe

Jsem tvým štěstím 

Přejeme si, aby naše nejbližší okolí bylo spokojené a šťastné. Samozřejmě. Máme je rádi. Kamenem úrazu je naše nastavení ve chvíli, kdy štěstí druhého je důležitější a má vyšší prioritu než naše vlastní. 

,,Jsem po nemoci, cítím se unavená, ale nechci mu kazit radost a na ten výlet s ním pojedu. Je to pro něj důležité.“ 

,,Teď se překonám, jí to zvedne náladu a mně to zas až tak nic neudělá.“ 

,,Oni si to tak moc užívají, přece po nich nebudu chtít, aby myli nádobí.“ 

,,Dělá mi radost to, když jsou šťastní.“

Zádrhelem a zdviženým prstem je fakt, když MY JSME ZÁRUKOU ŠTĚSTÍ toho druhého, a to ještě v přesném nastavení, které se od nás očekává.  

• všichni nevysloveně očekáváme, že rodinná oslava bude u tebe
• všichni očekáváme, že o nás na místě bude postaráno
• očekávám, že mi vždycky pomůžeš, když zavolám
• očekávám, že bude uklizeno, až přijdu domů
• myslela jsem si, že kytka na výročí bude větší

Skutečnost, že jste onou zárukou štěstí a v poutech očekávání druhého poznáte nejlépe ve chvíli, kdy očekávání nenaplníte nebo přímo odmítnete. 

Přijde totiž negativní reakce jakéhokoliv druhu.

Věty začínající slovy. Já jsem očekávala, že. Myslel jsem si, že. To jsou ty lepší varianty. Jindy přichází rovnou kritika, nepochopení, emoce, výčitky a křik anebo mlčení. 

Vřele doporučuji aktivovat radary, vnímání a pozorování, kdo konkrétně kolem vás výrazná očekávání má a vyžaduje. Umíte na ně reagovat a pracovat s nimi? Nebo jste to třeba i vy, kteří máte jasně vymalovanou představu o druhém a vyhodnocujete, zdali ji naplňuje? 

Čtěte také: Žij pro druhé a zůstaneš sama

Odmítnout očekávání a umět ublížit

Jde o velmi jemnou životní alchymii a rovnováhu. Jak poznám, že žiju vlastní život, umím dávat svobodu sobě i druhým? Jak poznám, že jsem dokázal /a rozpustit veškerá očekávání a reaguji na přítomnost a život přesně takový, jaký je? 

Ve své praxi se setkávám s lidmi, kteří automaticky přitakávají a přijímají očekávání druhého člověka. Ano, udělám. Ano, přivezu. Ano, pomohu. Určitě, volej kdykoliv. 

Dále mluvím s klienty, kteří ve velké míře přemýšlí za ostatní. Co by na to řekl. Jak bych se měla zachovat, aby on byl spokojený. Co si o tom asi myslí ona? Jak se mám rozhodnout, aby to pro ni bylo správné? Jak se k tomu postavím, aby se nezlobil? 

Říká se: chovej se k druhému tak, jak chceš, aby se choval k tobě. Troufám si tvrdit, že ve výše zmíněném nastavení tohle přání nefunguje. Naopak. Necítíme lásku k sobě, nevzniká přirozený respekt k sobě, nedostává se nám ho ani od ostatních. Nacházíme a přitahujeme si do života své druhé půlky v podobě lidí, kteří naší dobroty a odhodlání se obětovat využívají a zneužívají. 

Znáte to?

Ve skutečnosti jde o obrovský vnitřní strach. Strach vnímat své potřeby a naplňovat je. Strach, že kdybychom sami sebe dali na první zdravé místo, budeme sobečtí. Strach, že první zdravé místo znamená druhému ublížit. Strach, že když ublížíme, druhý nás nebude mít rád. Strach, že když nás přestane mít rád, zůstaneme sami. Odlupujeme slupky. Strach, že když odmítnu plnit očekávání druhého či druhých lidí, nebudu dobrý člověk. 

A teď přichází velká až filosofická otázka. Dobrý člověk pro koho? Je mou zodpovědností opravdu učinit šťastného mého partnera? Nebo je mou největší životní zodpovědností prožít vlastní naplněný život? A k té naplněnosti přizvat partnera a kompatibilně spoluvytvářet společný život?

Rozhodni se pro sebe 

Rozhodnutí je na každém z nás. Zuzka už ví. Procitla. Přeje si nejen změnu, ale především vnitřní transformaci. Zdravotní kolaps, jak sama říká, je pro ni novým začátkem. 

Přestala telefonovat denně (my ale přece potřebujeme vědět vše do co nejmenšího detailu).

Odmítla roli řidičky (když jsi na nemocenské, tak máš přece více času). 

Zrušila samozvané návštěvy známých, kteří se potřebovali vypovídat (přijdu na kafe, když jsi doma).

Plánuje rozhovor s nadřízeným, které činnosti na své pozici si už nepřeje dělat (vrať se zdravá, potřebujeme tě). 

Vyšla vstříc svému šťastnému a klidnějšímu životu. 

Ve chvíli, kdy si sáhnete na smrt, se totiž vše zdá mnohem jednodušší a jasnější.

Terka.