Smysl života může fungovat jako dokonalý zdroj energie. Přesto právě tohle téma čelí mnoha omylům a stává se tak zdrojem časté frustrace. Jak najít a žít ten svůj smysl života?

Možná i vy se občas v životě cítíte prázdní a ztracení. Nemáte energii na to vykopat se ráno z postele. Drtí vás stereotyp a přestože krátkodobě pomůže odvedení pozornosti (film, dovolená, procházka, milování s partnerem), dlouhodobě to všechno nějak nedává smysl. Jako by chyběla hluboká vnitřní spokojenost, napojení, schopnost prožívat přítomný okamžik.

Někdy se na mě klienti obracejí právě v takovém stavu. Hledají pro sebe něco víc, než jen přežívání ze dne na den. Chtějí zažívat hluboký smysl a napojení. Chtějí objevit svůj smysl života, jako zdroj štěstí, nikoliv frustrace. A tady je ten zádrhel. Myslím si, že otázka jak najít smysl života je prostě špatná otázka.

Proto mi v uších zní Show must go on v podání 2Cellos, zatímco prsty tančí po klávesnici. Zkusím v tomto článku pokrýt nejčastější omyly ohledně toho, jestli, jak a proč vůbec smysl života hledat, nacházet a víc. Věřím, že vám článek pomůže žít pohodovější a naplněnější život každý den. Protože jedna věc je jistá. Smysl života dává životu šťávu.

Smysl života není v ostatních lidech

Častý omyl, se kterým se potkávám je ten, že smysl života vidíme v ostatních lidech. Nedávno jsem mluvil s klientkou Šárkou, která je na volné noze v pomáhající profesi. Buduje si svoji praxi, žene se za klienty, ale pořád se jí nedaří vydělávat slušné peníze. Když jsem se jí ptal, proč dělá zrovna tuhle práci, odpověděla: „Mě baví pomáhat lidem. Když nepomáhám ostatním, necítím se dobře, necítím se užitečná. Je to můj smysl života.“

Dovolím si tady oponovat. Pokud máme s pomáháním ostatním spojené silné emoce, jako měla Šárka, je to dle mého mnohem spíš nezdravý vzorec chování, než smysl života. Jistě, přidávat hodnotu ostatním je skvělá a smysluplná činnost. Ale pokud se cítíte špatně, když to neděláte, ukazuje to na nerovnováhu.

U Šárky se ukázalo, že je tak moc závislá na pomáhání ostatním, že díky tomu šlape sama po sobě, rozdává se, neumí si říct o správnou protihodnotu. V průběhu spolupráce si sama pojmenovala, že právě přemíra chuti pomáhat ji ve skutečnosti činí nešťastnou. Vlastně pomáhala ostatním jenom proto, aby se cítila užitečná a přijímaná. Pomohl jsem jí zpracovat silné emoce (přijmout i alternativu, že nikdy nikomu nepomůže) a teprve tehdy se jí začalo dařit. A svůj smysl života začala paradoxně vidět někde jinde.

Smysl života není ani v rodině

Než mě po tomto prohlášení ukamenujete, přečtěte si ho prosím až do konce. Nesnažím se říct, že je rodina špatná nebo že byste měli okamžitě zapomenout na svoje děti. Kdepak. V rodině vnímám velmi silnou hodnotu. Ale smysl života to dle mých zkušeností také není. Podívejme se společně na příklad klienty Radky.

„Vidím opravdový smysl ve svých dětech. Víš, Honzo, fascinuje mě vidět, jak rostou. Udělala bych cokoliv pro to, aby byly úspěšné a dařilo se jim. Jsou velmi nadané, myslím, že budou skvělé.“

Podíval jsem se na Radku. Žena středního věku, svým způsobem šťastná, ale svým způsobem strhaná. Oslovila mě, protože chtěla zlepšit svůj vztah s manželem a taky najít energii a chuť do života. Děti jí dávaly pořádně zabrat. Ty stejné děti, pro které by udělala cokoliv.

Viděl jsem takových žen spousty. Žen, které veškeré svoje nenaplněné životní ambice i energii investovaly do svých dětí. Možná to máte podobně. Je to docela běžné. Kotvíme do dětí naše sny a touhy. A často vytváříme namísto štěstí spíš frustraci. Stejně tak to bylo v případě Radky.

Většinu mateřství byla pod tlakem. Její děti taky a o jejím muži ani nemluvě. Zjednodušeně řečeno se tak moc snažila, aby děti byly jejím smyslem života, že to všem spíš škodilo. Radka se musela naučit vidět smysl i jinde. Musela se naučit věnovat pozornost jen a jen sobě. Nechat děti být, aby si svůj smysl života určovaly samy. Nebylo to snadné, ale Radka je chytrá žena a je na dobré cestě.

Její příklad uvádím, protože je velmi častý. Jako přes kopírák se snažíme, aby smyslem našeho bytí tady na zemi byly další generace. Něco, co přetrvá. Jenže to je další velký omyl o smyslu života.

Čtěte také: Čemu věříš, to žiješ

Všechno, co děláte, končí s vámi

Myslím, že lidi, kteří vidí smysl života v tom vytvořit něco, co přetrvá, by asi nespočítal nikdo na světě. Spadají sem všichni podnikatelé, kteří chtějí vytvořit firmu, která tady bude sto let. Ale právě i rodiče, kteří někde v hloubi duše doufají, že jejich potomstvo bude dál nést jejich odkaz. Nejspíš vás v následujících řádcích zklamu. Vidím to totiž dost jinak.

Pamatujete si, jak se jmenoval váš pradědeček? Pokud ano, víte kdy se narodil? A tušíte, jaké byly jeho sny a touhy? Dokázali byste říct, podle jakých hodnot žil a co se snažil předávat svým dětem? Nejspíš ne. A v tom je ten vtip. Během pár generací po vás neštěkne ani pes, stejně jako po mně nebo komkoliv dalším. 

A o veškeré naděje, které jste vkládali do svých dětí, svojí firmy, svého poslání, přijdete v momentě, kdy zaklepete na nebeskou bránu. Jakmile skončím s tímto textem, půjdu se podívat na západ slunce nad Atlantikem. Rád sedím u oceánu a dívám se na vlny. Připomíná mi to, že tady byl dávno přede mnou a bude dávno po mně. Připomíná mi to, že snahy o vytvoření něčeho, za co na vás budou vzpomínat, jsou většinou jen výkřiky neukojeného ega.

Čtěte také: Víno, pravda, láska a to ostatní

Smysl života nenajdete

Než se dostanu k tomu, jak vnímáme smysl života v rámci týmu Opravdového vztahu a jak z toho můžete těžit i vy, chtěl bych pokrýt ještě jeden aspekt, který se smyslem života souvisí. V rámci svojí koučovací praxe i coby trenér koučů jsem se setkal s fenoménem hledání smyslu života. Představte si klienta, který je dlouhodobě nespokojený a požádá vás, abyste mu pomohli najít smysl života.

Z mých zkušeností jsou takoví lidé přelétaví. Zkoušejí, hledají, pátrají, jen proto, aby se po pár letech vrátili zase na začátek. To proto, že smysl života nelze najít. Smysl života je něco, pro co se rozhodnete a co vytvoříte. Opravdu se jednoho dne nestane, že by z nebe sestoupil zástup cherubínů a za zpěvu chorálů vám oznámil, co je smyslem vašeho života.

Namísto toho se každý den rozhodujeme, čemu dáme smysl svým konáním. Do čeho vlijeme svoji energii, svůj čas, který se s každou vteřinou zkracuje. Tik tak, tik tak. Bude to práce, kterou nesnášíte? Bude to další planý den u televize, po kterém si řeknete, že už si tohle nikdy neuděláte? Bude to péče o partnera, který to nejspíš nikdy nedocení? Nebo se rozhodnete jinak?

Je to právě naše rozhodování, čemu a komu každý den dáme pozornost, co tvoří život smysluplný. Anebo značně frustrující. Je fajn si uvědomit, že ta volba je vaše a děláte ji každý den. Což nás vede k tomu, v čem je nejspíš opravdu smysl života.

Čtěte také: Co potřebuješ ještě zažít?

Smysl života je

V přirozenosti. My v rámci týmu Opravdového vztahu věříme, že smyslem života je prožít ho ve svojí přirozenosti. Co to znamená? Zjednodušeně bych to popsal tak, že pokud znám opravdu dobře sám sebe a mám odvahu žít to, co jsem o sobě poznal, žiju ve svojí přirozenosti. Bez ohledu na to, jestli to zapadá do konvenční společnosti, líbí se to mým rodičům nebo kolegům z práce.

Tohle je těžší než se na první pohled zdá. Ale ne zas tak těžké, abyste to nezvládli, pokud se pro to rozhodnete. Velmi často nám v cestě stojí právě společenské zvyklosti anebo to, že sami sebe dost dobře neznáme. Jedna moje klientka, žena okolo třicítky, si například potřebovala přiznat, že nemá ráda děti a nechce je. Do té doby žila pod tlakem rodičů, neustále střídala nevhodné partnery, trápila se. Až když tohle dokázala přijmout v sobě, a posléze to žít i veřejně, byla o dost šťastnější.

Může se to zdát jako banální příklad, ale princip je na něm jasný. Otázkou je, jak moc žijete ve svojí přirozenosti vy. Co jste si o sobě ještě nepřiznali. Co si nedovolujete a co naopak už dávno ano. Stojí za to se na cestu sebepoznávání vydat. Odházet slupky, které vám neslouží. Zbavit se emočního pnutí, které cítíte pokaždé, když nejste v souladu sami se sebou.

Tehdy totiž vytvoříte smysl života, který bude zdrojem štěstí, nikoliv frustrace. Bude to smysl, který bude jen a jen váš. Je fuk, jestli je to psaní knížek, pomáhání lidem, stavění hradů z písku nebo sbírání zátek od piva. Pokud je to v souladu s vaší přirozeností, pokud to vnímáte rozumem, srdcem i celým tělem jako to ono, je to správně.

Tak mě zajímá, co vám z tohoto článku vyšlo. Klidně napište do komentářů nebo na [email protected]. A naviděnou zase na nějaké akci. Žijte smysluplně 🙂

Honza