Sdílením dokonalosti zabíjíš sebe

Stojím na náměstí a čekám na klientku, se kterou máme domluvené setkání u dobrého oběda. Svítí slunce, mám nastavenou tvář směrem k příjemnému teplu. Chvilka pro mě, ostrůvek klidu, teplo. Kolem mě utichl veškerý ruch města. Pak se rozhlédnu. Baví mě pozorovat lidi kolem a přemýšlet, kam zrovna jdou, jaké životy žijí, co jim dělá radost a co je naopak aktuálně trápí.

Zaměřím se na dění na náměstí. Žena v kostýmku jde rychlou chůzí a něco křičí do telefonu. Muž naproti ní kráčí pomaleji, přeříkává si text, který před sebou drží v ruce, nevnímá okolí. Pár mladých holek se nahlas směje a ukazují směrem k dobře vypadajícímu mladíkovi. Ten o nich ví, napřímí se a hrábne rukou do vlasů. Kousek od něj si právě žena polila kafem bílou sukni. Ustaraně se rozhlíží, jestli ji někdo zpozoroval a přemýšlí, co se zkázou skvěle padnoucího outfitu učiní.

Pohrávám si s představou, že letím horkovzdušným balónem a vznáším se nejen nad tímto náměstím, ale nad celou čtvrtí a městem. Zeshora se všichni zdáme tak malincí. Každý někam a pro něco běží. Střídáme směry, zažíváme svoje vnitřní příběhy, trápí nás různá vnitřní dramata a hrajeme různé role. Každý den a každou hodinu. Hrajeme si na dokonalé, ostatním se snažíme ukazovat to lepší z nás a náročnější okamžiky si necháváme na doma.

Možná si teď řeknete, že vás výše popsané určitě netýká. Opravdu? Projeďte si prosím jakoukoliv svou sociální síť. Co mají sdílené okamžiky, informace a fotografie společného? 

Čtěte také: Ohleduplnost jako jízdenka do pekla

PODÍVEJTE SE, KDO A KÝM JSEM

Sdílení domnělé dokonalosti se týká drtivé většiny z nás. Jde o základní lidskou potřebu, potřebu přežití. Potřebujeme, aby nás ostatní lidé přijímali. Jsme vychováváni k tomu, abychom udělali dojem za všech okolností. Všechny sociální sítě jsou na tomto principu postavené. Kritiky, odmítnutí a nepřijetí se na podvědomé úrovni bojíme téměř všichni.

V dnešním světě rychlosti, médií, sociálních sítí nám je jasně předkládáno, co je společností považováno za úspěch. Jak vypadá úspěšná podnikatelka, top manažer, moderní máma nebo zdravý životní styl. A tak projíždíme profily kontaktů. Srovnáváme svůj život s fotkami toho nejlepšího ze životů ostatních a máme pocit nedostatečnosti. A rozhodujeme se přidat, zvládat, přetvařovat. Hrát role, které jsou od nás očekávány. Přejeme si obdiv, respekt a pozornost ostatních.

Zpozorovala jsem tendenci neporazitelnosti i u sebe. Naši tři kluci a náročnost životního období s maličkými dětmi mě naučila své. Pamatuji si rozhovor se svou kamarádkou, která se mě na návštěvě před pár lety zeptala: ,,Jak to všechno dáváš? A ještě furt s tím tvým úsměvem. I uklizeno máš.” Opravdu jsem se usmála a mávla rukou s krátkým sdělením, že dobrý, vždyť o nic nejde.

Nemám napečeno, takže dokonalost se nekoná. Podívala jsem se na roční dvojčata a téměř tříleťáka skákajícího na gauči. Zpětně mi popisovaná situace přijde tragikomická zároveň. Vybavuju si svou vnitřní motivaci. Přála jsem si rodičovství a vše okolo prostě zvládat, ukázat ostatním, že s diplomkou, domácností, třemi dětmi je přece na pohodu obhospodařit ještě zahradu. A dík, šlehnout obdivu na chvíli pomohlo. Krátkodobě. Začala jsem si uvědomovat totiž druhou stranu mince. Budila jsem dojem, že nikoho nepotřebuju a slýchávala věty:

  • Kdo jiný by to měl dávat přece? 
  • O tebe strach nemám, vždycky sis poradila. 
  • Vy se máte dobře, jako vždycky, viď?

TO NECHCEŠ. ROZHODNUTO. 

Velmi rychle, s podporou manžela, skvělého pracovního týmu a se spontánností kluků jsem se učila, že tudy cesta nevede. Tedy mohla by, ale přála jsem si pro sebe víc. Začala jsem svůj život obohacovat o dávku nedokonalosti a zranitelnosti. Učila jsem se říkat si o pomoc, nechávat kuchyňskou linku večer neuklizenou, přestala jsem z posledních sil poklízet před návštěvou a postupně mi začalo být zcela jedno, jestli si někdo další myslí, že bych měla přistupovat k dětem jinak.

Z hodné holky jsem vyrostla díky mateřství v ženu, která není nucena nikomu nic dokazovat, nemusí nic a může cokoliv. Mým vítězstvím je celistvost. V celistvosti jsme totiž opravdoví a autentičtí. Také čitelnější pro ostatní. Vyzařuje z nás přirozená energie, vnitřní respekt, hranice, zároveň i síla a laskavost. Dokážeme se pak mnohem lépe propojovat s dalšími lidmi. Jsme totiž lidští a dokonale nedokonalí. Když odejde potřeba ujištění a obdivu z vnějšího světa, přijde obrovský klid, který nemá hranic. 

O principu lidství a zranitelnosti píšeme v připravované knížce Opravdový život, která se třese na jarní tisk. 

NEJSI TAKOVÁ, JAKÁ BYS MĚLA BÝT

,,S takovou to nikdy nikam nedotáhneš a takhle to zvorat můžeš fakt jenom ty.“ Klienta Šárka se na mě dívá s uslzenýma očima a vzpomíná na střípky ze svého dětství. Zejména na vztah s mámou a na věty, které od ní často slýchávala. Uvnitř cítí obrovský pocit nedostatečnosti, který je doplněný o obrovský strach. Strach, že nikdy pro nikoho nebude dost dobrá. Opakovaně slýchávala, že to, co předvádí je zatraceně málo.

Měla by být jiná. Více jako Anička od vedle. Více suverénní a odvážná. ,,Tak se předveď, zazpívej písničku.” Jenže ona nechtěla. Potřebovala spíš dění na besídce pozorovat, jít svým tempem, rozhodnout se sama za sebe. ,,Styď se, všichni něco předvedli, žádný překvapení, že?” Přisadila si máma. Potřebnou podporu jí nejbližší osoba poskytnout neuměla.

Stejně jako mnoha dalším malým človíčkům, kteří dle svých rodičů prostě měli poslouchat a dělat to, co bylo žádoucí. V popsaném prostředí bylo pro Šárku velmi snadné začít věřit, že má máma pravdu. Je jiná, to znamená divná. 

Většinu dospělého života se tedy ze všech sil snaží plnit očekávání druhých, přizpůsobovat se a to zejména proto, aby přispěla ke spokojenosti ostatních. Když se jí tento záměr nedaří, sáhne k sebekritice a převládá u ní pocit, že by měla dělat víc a usilovně přemýšlí, co je s ní špatně. Zároveň si ale uvědomuje, že popsané nastavení jí vůbec neslouží a že se jí velmi těžce žije.

Možná si teď Šárku představujete jako nějakou třicetiletou šedou myšku sedící v účtárně. Chyba lávky. Štíhlá blondýna, bezchybný obličej, nejnovější móda, pracuje v marketingu. Něco na ni ale nesedí. Přijde do místnosti a vy to prostě necítíte. Necítíte ji, její život, její radost, její přirozenou krásu, její výjimečnost. Proto požádala o konzultaci, proto pár měsíců spolupracujeme. 

Nachází svou opravdovost, zranitelnost, lidskost a laskavost k sobě.

Čtěte také: Dobrodružství mimo sítě: Jak nám nebýt online prospívá a co nám do života vrací?

DOKONALOST JE V NEDOKONALOSTI

Pojďme proti proudu, co říkáte? Představme si fotky na sociální síti. Výlety, sluníčko, cestování, nádherná jídla, usměvavé děti, rodičovství zalité sluncem a partnerství bez jediného mráčku. Chlubíme se tou povedenou chvilkou. Je v pořádku radovat se a sdílet s ostatními. Kamenem úrazu jsou chybějící další póly života. K životu patří rozcuchaný ranní výraz, vztekající se dítě, hádka s manželem, špagety s kečupem, únava, zadumanost, spěch na tramvaj, déšť. 

Cítíte najednou celistvost? Vždyť neutrálních chvilek a náročnějších dnů je v součtu více než těch rádoby dokonalých. A právě tak je to v pořádku. Učíme se z nich neuvěřitelné věci o sobě a ostatních. Náročnější chvíle nás vedou k vděčnosti za dny, kdy vyjde sluníčko. A většina z nás má tendenci to ,,obyčejné“ skrývat, sdílet minimálně, tvořit svou hodnotu na posbíraném pozlátku. Žijeme průměrně báječný život. Je denním skokem do propasti projíždět profily jiných třiceti lidí, cítit nedostatečnost a uspokojovat se palci nahoru u své zrovna povedené fotky. Co myslíte? 

Terka.