Jakou hodnotu dáváš sobě, takovou bude mít tvůj vztah.
Jestli hledáš štěstí u druhého, nedočkáš se. Vždycky bude něco chybět. 
Netlač na změnu u druhého, začni u sebe. Přesně tohle se potřebuješ naučit. 

Následující řádky započnu odvážným tvrzením vycházející ze zkušeností s klienty týmu Opravdového vztahu. ,,Pokud nevěříme ve vlastní vysokou a výjimečnou hodnotu, mnohem hůře se nám žije.“ Je totiž zásadní rozdíl, zdali o sobě uvažuji jako o člověku, který má hodnotu a předává jí světu, lidem nebo naopak. Představme si protipóly dvou lidí a jejich uvažování. 

Když rodiče vědí

Petr měl štěstí na prima rodinu. Poskytovali mu často lásku bez podmínek. Nemusel nosit jen jedničky, aby se na něj doma usmáli. Ani často neslyšel, že by měl být velký kluk, který přece už nebrečí. Dokonce rodiče věděli, že ho chtějí učit porozumění vlastním emocím a nezlobili se na něj, když se vztekal. Spíše mu nevěnovali pozornost a s láskou čekali, až to přejde. Žili aktivním způsobem života. Vedli Petra ke sportu a dávkovali mu příležitosti a výzvy prostě tak akorát, aby vnímal, že dokáže spoustu věcí. Postupně. Petr teď, ve 32 letech věří, že je milován a milovat může. Věří, že svět je bezpečné místo, ve kterém může tvořit přesně to, co mu dává smysl. V praxi života to znamená, že vnímá, co je pro něj dobré, důležité a užitečné. Tvoří kvalitní vztahy. Zejména tím, že vnímá svoje vlastní potřeby, umí je komunikovat, zná své hranice, umí říkat ne a tím krátkodobě druhému ublížit a umí předat zodpovědnost ostatním lidem za jejich život. 

Jsi nedostatečná!

Jako druhou stranu mince si představme Lenku. Jí, a většině lidí, se nepoštěstilo zažít naplněný vztah rodičů s rozumem v kapse a proto si odnesla, stejně jako ostatní, mnoho vnitřních zranění. Zranění se propisují nejen do emocí, které prožíváme, ale zároveň do našich myšlenek a přesvědčení. Ty pak mají přímý vliv v kombinaci s emocemi na naše uvažování i jednání. Mají přímý vliv i na to, zdali cítíme a prožíváme spokojenost nebo ne. Vraťme se k Lence. V dětství si zažila své. Byla mladší ségrou a často slýchávala, v čem nedostačuje. Vnímala, že ségru nemůže nikdy dohnat a věty typu ,,podívej, ona už to má hotové“ vůbec nepomáhaly. Táta jí na sebedůvěře spíše ubíral a sypal sůl do ran vyjádřeními ,,podívej se na sebe do zrcadla, kdo by tě chtěl“. Bolelo to. Opakovaně. 

Lenka teď, ve 28 letech věří, že život je boj. Věří, že je strašně těžké najít skvělého partnera. Cítí, že není dost dobrá a vlastní podceňování je jejím denním chlebem. Moc se snaží být perfektní, ale nefunguje jí to. V práci dělá vše, co šéfovi na očích vidí a přesčasy už přestala počítat. Ve vztazích se jí nedaří, protože zatím každý vztah pohřbila přílišnou snahou. Nebyla pro partnery uvěřitelná a přirozená. Žárlila a neustále vyžadovala pozornost. 

Vyměň oběť za tvorbu

Snahu a přetvářku z příběhu Lenky vypíchnu. A také skutečnost, že moc doufala, že jí její nízkou sebehodnotu doplní někdo další. Tam venku. Že jí šéf pochválí. Že partner ocení její neustálou snahu o úklid, že uvidí, že má cenu a řekne jí to. Nejlépe každý den. Nedělo se to, protože spoluvytvářela naprostý nerespekt vůči vlastní osobě. Ke kterému příběhu máte blíže právě vy?

Startovací čáru máme opravdu každý jinou, máme rozdané zcela jiné karty. Co nás ale určitě spojuje je skutečnost, jak s kartami začneme hrát. Celoživotně. Petr je vlivem nějaké těžké životní situace mohl zahodit. Lenka je na základě jiné životní situace může posbírat a vzít si je do vlastních rukou. Může zamíchat svým chtělo by se říct předurčeným neštěstím. 

Odpusť a vem život do vlastních rukou!

Přesně tyto příběhy spojují naše praxe. Oslovují nás lidé, kteří si pro sebe přejí něco víc, vyšší kvalitu, bez ohledu na rozdané karty. Přejí si odpustit vlastním rodičům, protože tu těžkou krosnu nesou jedině oni a už nechtějí. Přejí si věřit sobě a především – jsou ochotni převzít plnou zodpovědnost za vlastní život. Ne za rok, ne příští měsíc, teď. Od dalšího rána, od další konverzace, od další hádky, od další bolesti, které chtějí porozumět. 

Uvědomili si totiž, že nikdo jiný to za ně opravdu neudělá. Žádné moudré knížky plné informací. Ty mohou být prima základem, ale slzy potřebují ronit právě oni samotní. Píšu tyhle řádky a uvědomuju si, jak velký respekt a obdiv cítím vůči každému klientovi, který nahlas řekne: ,,Terko, jdu do toho. Přestanu obviňovat svět a svého partnera a chci pro sebe změnu.“ A věřte, že někdy se společně zasmějeme, slz je ale více. Každopádně po každé slze přijde kus úlevy a více porozumění sobě a i vlivu, který na situace ve vlastním životě máme. 

Já vím, co je pro mě dobré. Ne moje máma.

Stejně jako klientka Jana. Při konzultaci vyslovila nahlas skutečnost, kterou cítí už delší dobu – máma jí  v jejich 35 letech stále řídí život. Nejtoxičtější věta, kterou slýchává často je, ,,já tě znám nejlíp a vím, co je pro tebe nejlepší“. S Janou jsme uzavřeli spolupráci a cíl máme jasný. Jana si přeje rozeznávat naprosto svobodně a zodpovědně sama za sebe, co je pro ni nejlepší a vztahu s mamkou nastavit jasné hranice, které bude určovat ona. 

V jejím příběhu je nejsilnější právě nízká sebehodnota, protože jí prostě a jednoduše neměla nikde šanci nabýt. Mamka jí předkládala správný pohled na svět a doporučovala dost silně, s výraznou dávkou citové manipulace, jak se má rozhodovat. Jana se aktuálně rozhodla omezit fyzický kontakt, četnost denních telefonátů, bude s mamkou méně sdílet prvky ze svého života. To je jedna opravdu hustá část přístupu. Druhou jsou emoce a pocity, které to v Janě bude jitřit a které se objeví. Chce to odvahu. Ale výsledek stojí za to. 

Pro co se aktuálně rozhodujete vy? Co byste ve svém životě potřebovali změnit a učesat? My poskytujeme v rámci projektu Opravdového vztahu hřeben, nástroj. Výsledný účes si vytváříte vy. 

A ty variace různých účesů jsou boží. Děkujeme, že právě u vašich příběhů můžeme být ☺