Co potřebuješ ještě zažít?

Už podruhé v krátké době jsem se setkala se smrtí blízkého kolegy. Oba se potýkali s rakovinou a věřili, že vyhrají. S oběma jsem strávila dost času povídáním a zamýšlením se v průběhu léčby. Sdíleli se mnou i obrovské obavy z toho, že to nemusí vyjít. Zejména v závěrečné fázi.  Následující řádky nebudou o jejich soukromých životech. Budou o uvědoměních, které mohou pomoci nám, zdravým.  Každý z nás žije zcela jiný příběh. S odlišnou historií, zázemím, měli jsme na začátku jinak rozdané karty. Harmonické prostředí plné lásky je bohužel výjimečnou výjimkou. Každý, opravdu každý, si nese svoje vlastní bolístky, zranění, nepříjemné pocity, strachy, obavy a nedůvěru v sebe samého. V různé míře.  Může se jednat o strach z vlastních emocí nebo z reakcí druhého člověka. O strach, že když řeknu, co opravdu potřebuju, bude to sobecké. Naši klienti často mluví o strachu ublížit partnerovi. Nedokáží ukončit vztah, i když už dávno vědí, že ve vztahu být nechtějí.  Naše strachy jsou nevědomé. Je málo lidí, kteří by si řekli: ,,Aha, tak já ho nedokážu opustit, protože jsem naučená celoživotně vycházet vstříc a to proto, že táta mě zašlapával při každé vzájemné interakci a tak dělám všechno možné i nemožné, aby mě měli všichni rádi.“ Každý z nás je jinak vědomý. Někomu stačí jedna životní zkušenost, na jejichž základě se naučí užitečnějšímu jednání. Dalšímu se opakují stále dokola angíny a až u patnácté mu dojde, že si s partnerem prostě bude muset promluvit. A to zásadně. Někdo další si potřebuje odžít třetího ženatého muže a zjistit, že ani tenhle se nerozvede a nestráví společně slibovanou nádhernou a společnou budoucnost.  Nejsložitější úrovní a zároveň tou nejvíce osvobozující je okamžik, kdy nám docvakne, že přesně to, co se nám děje, nejlépe opakovaně, spoluvytváříme. Ano. I život, ve kterém se žije těžce. Opravdu. Je to naše. Jeden by řekl, že je to nesmírně nefér. Stejně jako moje klientka minulý týden: ,,Měla jsem rodiče naprosto na hovno. Ve škole jsem si zažila šikanu. Tím vším dohromady poslední, co bych měla, je sebedůvěra. Vztah si neumím udržet. A je to moje?“ Ano. Tak to je. Vlastně máme snad jen dvě možnosti. 
  • Chodit po světě a litovat se. Svádět své těžkosti na rodiče, školu, okolnosti a žít si své trápení dál. 
  • Vyskočit z role oběti. Poděkovat rodičům za život a začít si po krůčkách dávat to, co jiní nemohli nebo prostě neuměli. 
,,Terko, zbytečně dlouho jsem byl naštvanej na mýho tátu. Většinu života jsem mu zazlíval to, jak se k nám s bráchou choval. Ubližoval jsem jen a jen sobě a teď už to zpátky nevezmu. Doslova jsem si tím otrávil tělo.“ Se slzami v očích mi povídal jeden z kolegů, kamarádů.  ,,Snažím se být úspěšný, to se dneska počítá. Rodina je pro mě důležitá, strašně moc, najdu si na ně čas, nějak to vymyslím. Cítím, že se potřebuju asi fakt o dost přibrzdit.“ Sdílel mi druhý kolega rok před diagnózou. Nezastavil. Nevnímal se dál.  Co teda potřebuješ zrovna Ty, čtenáři, opravdu zažít?  Proto, aby ses rozhodl pro sebe. Pro svůj kvalitní život. Aby sis pro sebe přál víc. V tomhle životě, protože o dalších nevíme a minulé si nepamatujeme. Co potřebuješ teda fakt Ty? V následujících řádcích vám přiblížím, jakou kvalitu nacházíme v projektu Opravdový vztah s klienty my a jakým základním způsobem spolupracujeme. Představte si klientku Báru. Opakovaně si nachází nedostupné partnery. Ženaté nebo zadané. Cítí, že si v zásadních okamžicích života nevěří. Je citlivá. Zažívá dramatické a emočně vypjaté situace, které pak dost dní rozdýchává. Lituje se. Povídá si o tom především s kamarádkami a štve jí to. 
  1. Objevujeme a léčíme zranění z dětství. Pojmenujeme konkrétní situace, které se klientům opakují a které pro ně nejsou ani příjemné, ani užitečné a najdeme příčinu, z dětství. 
Bára označila ty své. V terapii si zvědomila, že žije s pocitem méněcennosti ,,jsem ta druhá“ celý život. Vždycky byla za ségrou. Mladší, slabší, horší. Táta jí to dával sežrat. Pocit na těle zažívala skoro každý den. Ve škole, při studiích, v práci. V žaludku. Obrovský šutr. Černý. 
  1. Provázíme klienty procesem odpuštění rodičům, smířením se, posílením vnitřního dítěte chcete-li. Umožňujeme jim dát si přesně to, co potřebují a co jim v zásadních okamžicích života chybělo. 
Bára naštvaná byla. Hlavně na tátu. Že jí srážel, že ji neměl rád dle jejích slov. Jen když v něčem výjimečně vynikla. A taky na mámu, protože dělala, že to nevidí. Skoro nikdy se jí nezastala. Přála by si, aby tomu bylo jinak. 
  1. Odhalujeme situace, které jsou pro klienty nejvíce nebezpečné, resp. tělo, energie a emoce je brzdí. Změna, pokrok a růst jsou pro ně těžké, nepředstavitelné. Bojí se. 
Největším strachem Báry byla představa, že zůstane sama. Že bude mít pocit, že zase selhala. Tak, jak to říkal táta ,,ty se ani nesnaž, je to zbytečný“. 
  1. Pojmenováváme s klienty novou perspektivu. Jejich novou realitu. Nové, užitečnější myšlenky. Nejzásadnější je, čemu věříme o sobě, o situacích a o světě. Klienti se učí novým dovednostem, zkouší si rozhovory v bezpečném prostředí. Mluví o postupných krůčcích do nových teritorií a také je pak činí. 
Bára se rozhodla. Věděla, že před sebou má ještě nejlepší léta života. V pětatřiceti si pro sebe začala přát víc než další léta po boku nerozhodného, ač zřejmě celkem prima, ženatého chlapa. Zahojila bolístky, do kterých si velmi zdárně po většinu života spíš sypala sůl, než že by je léčila. Po krůčkách si tvoří svůj vlastní život. Někdy zaškobrtne, ale už se dovede mnohem rychleji vrátit na správnou cestu. Správnou cestu pro sebe.  A to je právě ono. Každý den se rozhodujeme, zdali ublížíme sami sobě nebo někomu druhému. Nemusí jít o nic extra vážného. Kolegyňka nás poprosí, zdali za ní dotáhneme projekt, nestíhá. Vy neumíte říct NE a tak jste v práci v době svého přesčasu. Kamarádka se vám nahlásí na návštěvu, naštval jí manžel. Neumíte říct NE a proto místo čaje a odpočinku uklízíte a pak posloucháte nářky. Děti si neuklízí ani oblečení, ani ze stolu. Je jim sice deset a klidně by mohli uvařit večeři, ale vy přece neumíte říct NE, DOST, takhle už to pro sebe nechci. A tak sbíráte, uklízíte a pak se rozčilujete.  Ptám se tedy znovu, čtenáři, co si potřebuješ uvědomit právě Ty? Co potřebuješ zažít? Svých kolegů se už nezeptám. Když jsem se ptala v průběhu jejich života, neslyšeli. Nechtěli slyšet. Potřebovali zřejmě přesně až tuhle nezvratnou lekci. Kdyby tento článek pomohl jednomu člověku zvednout se ze židle, budu vděčná a měl obrovský smysl.  Usmějme se, nadechněme se, my můžeme.  Terka