Myslíš, že jsi víc než ostatní? Tak to jsi pěkně v…

Není tomu tak dávno, co byly volby. Právě ty mě navedly na dnešní téma – a skvělí kolegové z Opravdového vztahu na tom mají také zásluhu: Proč máme tendenci myslet si, že náš názor je lepší než ty ostatních? Chci se dneska tedy podívat na naše sklony všechny a všechno hodnotit a s tím i na související téma rovnosti.

Zapalování vater

Volební víkend jsme trávili na chatě. Máme štěstí na skvělé sousedy, děti si rozumí a my se také rádi vidíme. Prostě sousedské vztahy k nezaplacení. Mimoděk jsme zabrousili i k celonárodnímu tématu těch dní – a tak se naskytla logicky otázka: „Koho jste volili?“ Odpověď zněla: „Babiše.“ Docela mě to překvapilo. Netajím se totiž tím, že této politické persóně, ani straně zrovna nefandím. Naštěstí výměna názorů proběhla v přátelském módu a ukončila ji domluva, že buřty budeme opékat bez debat o politice. Pro mě to však byl zároveň moment velkého uvědomění.

Víkendový workshop, který vás vezme do hlubin vědomého milování.

30. - 31. 10. v Praze pro páry i jednotlivce.

Schází nám hloubka

Máme tendence hodnotit všechny a všechno. Uchylujeme se k snadnému a rychlému zhodnocení druhé strany. Proč nosí takové a makové boty? Vždyť na těch podpatcích jde jako koza, ať je nenosí, když v nich ani chodit neumí! Když má dredy, to musí být feťák! Křičí ti dítě, tak s ním něco udělej, proboha! Respekt. Velké slovo s velkým významem. Věci i lidi často hned škatulkujeme a srovnáváme bez toho, abychom je zkoušeli pochopit. Co nám často chybí? Přesně tak, respekt. Ten je mimořádně potřeba. Hodnocením, obzvlášť tím ukvapeným, si vytváříme odstup. Nedostaneme se do blízkosti a už vůbec ne do hloubky.

Naše představy proti skutečnosti

Pokud navíc v názoru toho druhého vnímáme něco jako podřadné, něco, co je pod naší úroveň, jedná se o povyšování a to rozhodně do vztahu nepatří. Jako kdyby někdo řekl ženě: „To ty vědět přeci nemůžeš – vrať se radši zpátky k plotně!“ Prostá pravda, která stojí za naším povyšováním se, zní: „Tvůj názor mě nezajímá. Mám ten svůj a to mi stačí!“ Jak vůbec ale vzniká ten „můj“ názor? Jen skrz mé vnímání života a světa kolem, skrze představy, jež si vytváříme, které projektujeme na svět. Ale ty nejsou realita. A já bráním své představy před realitou, která na ně útočí. Cítím se pak špatně. Proč? Ne kvůli realitě samotné, ale kvůli tomu, jak si ji interpretuji. A to se všemi možnými konotacemi, obavami i strachy, které jsou jinak skryté. Je to náš způsob, jak uchopit svět tak, aby se nám zdál pochopitelný. Nebo tak, aby nás aspoň méně děsil. Rovnost v teorii i v praxi Všichni jsme si prý rovni – to je základ demokracie. Proč je ale tenhle koncept v praxi tak neuchopitelný? Je pro nás těžké přijmout fakt, že i názor druhého je hodnotný a pravdivý a to navzdory tomu, že jde zcela mimo náš úhel pohledu. Nicméně i tak si žádá úctu. Setkáváme se s tím každý den v interakcích s partnerem, dětmi, blízkými, ale i kolegy a lidmi, do kterých nám nic není. Nejednou je dokonce ani neznáme, ale komentáře si přece neodpustíme: „Děti jsou děti, musíme za ně rozhodnout. Ta se vyšňořila. Ten přibral. Ty jsi dala svoje děti očkovat? To myslíš vážně?!“ Žij a nechej žít, to by bylo heslo v utopistické vizi světa, která by se mi líbila. Jaký náhled je blízký vám? Jak často se přistihnete u toho, že někoho hodnotíte? Přináší vám to něco – a pokud ano, co to je? Zkuste to pozorovat a nasdílejte s námi vaše závěry, třeba v komentářích pod článkem nebo na našem FB. Renča.

Nezmeškejte zásadní webinář o opakovaných vzorcích ve vztazích
12. 1. 2022 ve 20:00