Prázdniny a společný letní čas jsou v plném proudu. Ať už jste u moře, na chalupě, u prarodičů nebo v lese, bude se vám hodit pár užitečných tipů, jak toto období strávit s rodinou bez úhon a možná i vylepšit vzájemné vztahy.

1. Pruďte méně! 

Než něco vypustíte z pusy, párkrát si promyslete, jestli vám to vážně dává smysl. Jde o prosbu, příkaz, doporučení? Nebo mi jde jenom o to, aby to dítě dělalo tak, jak to chci já. Zkuste si představit situaci, že byste příkaz neřekli. Co by se stalo? Udělá to dítě po svém nebo to neudělá vůbec? Co nejhoršího se vůbec může stát?

Dítě za celé dětství slyší tisíce a tisíce příkazů a zákazů: „Udělej! Nedělej! Poslouchej!“ Zkuste na jeden den vložit ve své dítě důvěru a ustupte stranou. Buďte… méně. Schválně, co se stane. Dle našich zkušeností – vůbec nic. Dítě nezmrzne, neskočí z balkonu, neumře žízní, nají se. Akorát se mu lépe dýchá a má větší radost, když vychází rozhodnutí z jeho hlavy.

Čtěte také: Hlasité “ano!” všem dětem

2. Představte si sami sebe na místě dítěte

Často za námi chodí klienti, kteří si stěžují na svého partnera a jeho komunikaci vůči sobě i svým dětem. Partneři v takových případech prý opakovaně křičí, poučují, doporučují, komandují. Dosaďte si za to, co chcete. U každého člověka ale platí, že se jako příjemce takového chování necítí příjemně. 

Všichni si pro sebe přejeme více respektu, klidu, životního prostoru, úcty a svobody. A úplně stejně to platí u rodičovství. Děti vám to neumí říct přímo. Místo toho se vztekají, vzdorují, pláčou, ale vlastně si říkají o to samé. A my to neslyšíme, respektive nás samotné to nikdo nenaučil. Chybí nám schopnost uvěřit, že respektující přístup bez denního křiku, trestů může fungovat a funguje. Chce to jen čas a trochu více energie.

Představte si teď místo svého dítěte vzácného hosta, který k vám přišel na návštěvu a omylem rozbil skleničku. Jaká bude reakce na něj a jaká by byla vůči vašemu dítěti? Vsadím se o co chcete, že stejná rozhodně nebude.

3. Děti zápor neslyší!

Zkuste si za jedno dopoledne na dovolené spočítat, kolikrát z vašich úst zazní: „Nedělej!“ „Neběhej!“ „Nekřič!“ a další veselé výzvy. Jinými slovy, kolikrát dítě upozorníte na to, co dělat nemá a to navíc záporkou místo návrhu, jak by to šlo jinak. Až příště uvidíte, že za oběť mají padnout poslední suché kaťata, místo napjatého pokřiku „Neopovažuj se skočit do té louže!“ zkuste jednoduchý návrh: „Obejdi jí.“ 

Proč by to mělo fungovat? Dítě už po několika záporkách sklopí uši, přestane slyšet. A pak jednou potřebujete opravdu říct NE a ono to neslyší, protože „ne“ už dávno není funkční. Přitom může být velká zábava objevovat společně, jak se dá svět zvládnout.

Čtěte také: Mé děti mně nezajímají

4. „Je to tvoje nebo tvých rodičů?“

Často pozorováním na dětských hřištích slyšíme opakování výrazů typu: „Tohle se nedělá!“,  „Takhle se hodná holčička nechová!“, „Ale no tak… vždyť se nic nestalo!“ a tak dále, a tak dále. Stává se tak z toho jedno obrovské hodnocení a obvykle postrádá specifikum toho konkrétního rodiče, konkrétního dítěte a konkrétní situace. Zkrátka je potřeba vnímat to ve své jedinečnosti.

Někdy stačí jen popsat, co vlastně vidíme z pozice rodiče a ideálně rovnou přijít s pár nápady, jak situaci řešit, například: „Pro tebe je těžké půjčit tu lopatku, viď? Neboj, to vymyslíme.“ Dejte mu najevo, že ve vás má oporu, ale nebudete kolem něj létat jako stíhačka.

Každou podobnou situací se dítě učí něco nového o světe, o sobě, o emocích, o druhých a může to být zábavná jízda – nebo trápení pro všechny. To se děje v případě, kdy se bojíme objevovat a popisovat to, co se právě děje a místo toho opakujeme to, co jsme slýchávali celé naše dětství. Pozice rodiče přináší nekonečné možnosti prolomit tento začarovaný kruh a udělat svým dětem jejich dětství zase o něco lepší než bývalo to naše. A to už je zásadní změna k lepšímu.