Den otců jsem zaregistroval, protože své dvě děti po rozvodu vychovávám sám a ze školy nosí dárky jen ke dni matek. Tak jsem hledal, zda něco takového existuje i pro nás, otce. Ano, existuje, jen mu nedáváme místo ani význam. Od té doby jsem ušel velký kus cesty a už mi to nepřijde nefér jako tehdy. Věcem nedává skutečný význam to, jak je vidí ostatní, ale jak je žijeme my sami. To samé platí i o otcovství.

Místo pro otce

Dnes je běžné, že spousta dětí nemá otce. Buď je v rodině, ale je nepřítomný svou rolí, nebo úplně chybí. Je to velký kontrast k tomu, že většina dětí má matku. Proto to vypadá, že otec není důležitý. Že jeho role nemá pro děti až takový přínos. Ve skutečnosti je to složitější. Je to jako kdybychom řekli, že pro společnost není důležitý respekt k lidskému životu nebo svobodě. Ve spoustě zemí totiž úplně nebo částečně chybí. 

Sám jsem prošel situací, která prověřila, jak svou roli otce cítím a jak ji žiju. Procházel jsem rozvodem a ocitl jsem se před situací, kdy jsem musel volit mezi dvěma cestami. Tou první je cesta, kde matka ani instituce nedávají otci téměř žádné místo. Druhou cestou je žít svou roli tak, jak ji cítím. Totiž, že je důležitá. Za své kroky vzít zodpovědnost a objevit život, který jsem si nedokázal představit. Jsem rád, že jsem šel tou náročnější cestou. Teď chci dodat odvahu otcům, kteří to v rodině, při rozvodu nebo po něm mohou zažívat také.

Čtěte také: Hlasité “ano!” všem dětem

Být otcem znamená rozhodnout se pro harmonii

Naše místo nám nedá manželka, matka našich dětí nebo kdokoliv jiný jen proto, že to tak chceme. Nedá nám to nikdo a nic. Je jen na nás, zda to budeme žít. Dělat rozhodnutí, za které poneseme důsledky. Chci také varovat před bojem o takovou roli. Ani ten nepřináší nic dobrého. Pak by naše děti žily na bojišti mezi dvěma zákopy. 

To, co můžeme udělat, je mít respekt pro sebe stejně jako pro roli druhou. Naše děti totiž nejsou ve své biologické podstatě nic jiného, než z 50% matka a z 50% otec. Když svým chováním dáváme najevo, že nám na jejich matce nebo otci nezáleží, dáváme dětem jasnou zprávu. Na celé jejich jedné polovině nezáleží, není důležitá. To si nesou hluboko v sobě do svého života a do svých partnerských vztahů.

Ještě častější je to, když projevujeme vůči druhému rodiči agresi, když ho očerňujeme, ponižujeme. V rodině nebo po rozvodu. To je pro děti silná nálož nenávisti vůči sobě samým, která v nich hluboko uvnitř čeká, až se i oni potkají se svým partnerem. V zásadě platí, že boj s partnerem rozbíjí partnerský vztah a jeho důsledky nesou naše děti do svého života jako nevyžádanou zátěž.

Čtetě také: Jsem matka, ale i žena: sexualita v těhotenství a během mateřství

Rovnováha – poklad pro nás i naše děti

A teď k té podstatě, jak můžeme svou roli otce skutečně žít. Je to cesta, kdy svými činy respektujeme důležitost své role. Současně dáváme stejný respekt i roli doplňující, tedy matky. Jen v této rovnováze můžeme objevit poklady pro nás a své děti. I když se druhá strana chová jinak. I když můžeme cítit, že nám bylo ublíženo. Opravdu záleží jen na tom, jak my žijeme. Stejně jako respekt k životu a životním rozhodnutím druhého rodiče, s námi skrze děti spojeného.

Více článků o partnerství a rodičovství najdete v naší skupině. Stejně jako u nás můžete najít podporu žít svou vlastní cestu ve své rodičovské nebo partnerské roli.

Vítek