“Nechce se mi rozvádět. Ale drhne to už fakt dlouho.” řekl zasmušile můj klient Petr. Procházeli jsme se kolem řeky a on čelil krizi manželství. Dané tím, že je jeden partner nestíhá vaše tempo a pomalu se oddalujete a oddalujete.
Petra znám dlouho a řešili jsme spolu vždy hlavně podnikání. Ve chvíli, kdy mě oslovil, že by chtěl pomoci se vztahem, zbystřil jsem. Ukázalo se, že je v situaci, ve které se nachází nejeden úspěšný muž či žena.
Petr podniká už řadu let. Prošel si desítkami vzdělávacích kurzů. Podnikání ho naučilo o osobním rozvoji víc, než všechny knížky dohromady. Je zvyklý přemýšlet i o sobě. Je zvyklý řešit věci konstruktivně a aktivně. A přesto.
Související článek: Proč mé vztahy nevydrží?
Když partner nestíhá vaše tempo
“Víš, já mám pocit, že Hanka se prostě někde zastavila. Já jsem za posledních deset let vyrostl neuvěřitelně. A chápu, že ona dala hrozně moc našim dětem. Ale stejně. Nic se sebou nedělá. I když jí nabízím možnosti, tak ona nechce. Pořád si jen stěžuje a říká, že jí nevěřím. A že jsou věci z osobního rozvoje blbost.” pokračoval při chůzi okolo řeky.
Něco mě v jeho slovech zaujalo. Snad to byl tón, kterým o celé situaci mluvil. Možná ta neochvějná jistota, že problém je v jeho ženě.
Ať už vztah čelí krizi nebo si užívá tu nejlepší procházku sluncem zalitým údolím, vždy tu situaci spoluvytváří všichni účastníci vztahu.
A přesto se tak často setkávám s tím, že jeden z partnerů vnímá, že druhý nedělá dost. Nebo že tento partner nestíhá a je dokonce překážkou na cestě tomu prvnímu. Závažím na noze.
Chápu, že se tak můžete cítit třeba právě i vy. Než se ale rozhodnete k radikálním krokům, pojďte si přiznat vyšší pravdu o celé situaci. Spoluvytváříte ji. Jste v tom úplně stejně jako váš partner.
Tohle si uvědomil i Petr. V jeho případě to byla věta, kterou si pamatuju dodnes: “Tyjo, Honzo, já jsem asi fakt mimo. Já se cítím špatně a chci po Hance, aby to vyřešila. To nedává smysl.”
Staňte se mistry vztahové komunikace
Kdo za to teda vlastně může
Měl pravdu. Nedávalo to smysl. Vaše pocity si způsobujete sami. A jedině vy si je dokážete vyřešit. Přesto je tak snadné ukázat prstem na někoho dalšího. “Ty. Ty za to můžeš. Je to tvoje vina, že se cítím špatně. Buď stejný jako dřív. chovej se, jak potřebuju. Změň svoje chování a já se budu cítit líp.” Jenže takhle to nefunguje. Mám radost, že Petr přestal ukazovat prstem na svoji ženu. Víte, co se stalo potom?
Petr přestal svojí ženě vyčítat, že s ním nedrží tempo a že se nerozvíjí. Místo toho se zaměřil na sebe. Našel si nové hobby – adrenalinové závody. A světe div se. Ve chvíli, kdy přestal na Hanku tlačit a hleděl si svýho, mohla se konečně svobodně nadechnout. Nemusela každý den čelit tlaku, že je nedostatečná, měla by něco dělat a že pak se bude její muž cítit lépe. V tomto svobodném prostoru se začala rozvíjet po vlastní ose. Začala kvést.
Tento příběh jsem dal do písmenek až dva roky poté, co se stal. Dělá mi radost. Protože i po těch dvou letech jsou Petr a Hanka spolu. A šťastnější, než dřív. Přemýšlím, jak by to vypadalo, kdyby mě tehdy Petr neoslovil a nedomluvil si se mnou pár schůzek. Nevím. Ale jsem na něj i na jeho ženu hrdý. Dokázali hledat společnou cestu. Dokázali hledat u sebe, ne u toho druhého. A dokázali zvítězit.
Přál bych si, abychom my všichni měli sílu méně ukazovat prstem na partnera a více se dívat do zrcadla. Abychom my všichni dokázali lidi okolo sebe přijímat a milovat přesně takové, jací jsou. A tam, kde jsou – bez ohledu na to, že my jsme jinde.
Zajímavé pohledy a příběhy našich klientů najdete v naší Facebookové skupině. Přidejte se.
