“Pokud se budeš takhle vztekat, tak žádná pohádka nebude. Takový vzteklouni si nic nezaslouží.” řekla. Stál jsem tam a díval se na ni. Na mladou maminku nejspíš na cestě domů se svým chlapečkem. Klukovi byly tak čtyři. Po mámině prohlášení propukl v ještě srdceryvnější pláč.
Díval jsem se za nima a dumal o tom, jak moc se někdy mstíme na našich dětech. Nedalo mi to a sepsal jsem pro vás článek, který ukazuje, jak se nám podobné drobné pomsty vrací. Představoval jsem si, jak někdy po třicítce tenhle chlapeček otevře dveře mojí kanceláře. Možná přijde se svojí partnerkou, možná už sám.
Usadí se do křesla a řekne: “Pořád se hádáme. Kvůli blbostem. Někdy řveme tak, že musím odejít, jinak bych jí ublížil. Ale mám ji rád. Jde s tím něco dělat?” Jistě, že jde. Ale taky tomu jde předcházet. Proto v článku najdete taky pár věcí, které bych chtěl, aby moje děti věděly. Vždycky, vždycky, vždycky.
Rodičovství bez pozlátka
Nebudu vám tady lakovat rodičovství na růžovo. Je mi jasný, že vychovávat děti je hra, ke které jsme nikdo návod nedostali. A že jsou okamžiky, kdy toho máte plný brejle. Dítko má prostě špatnej den a když ne, tak zase to druhé. Anebo vy. Snadno se pak dostanete do situace, kdy potřebujete věci (a ratolesti) zpacifikovat rychle a bez zbytečných překážek. Vlastně bych chtěl vyjádřit respekt všem rodičům, protože děláte svoje maximum a je to krásný.
Druhá strana mince rodičovství bez pozlátka se vám ale vůbec nemusí líbit. Máte totiž obrovský vliv na to, jací lidé z těch malých človíčků vyrostou. Jaké vztahy budou mít. Jak úspěšní ve světě tam venku budou. A tady moje praxe ukazuje, že jsou věci často jinak, než si rodič myslí.
Že mnohem spíš než to, jestli umí dítě vzorově pozdravit (aby z něj byl slušný člověk přece – co by řekli ostatní) je důležité, jestli ho naučíte projevovat emoce. Že důležitější než to, jestli bude v osm v posteli je důležité, jestli dokáže vést sebevědomou diskuzi. A právě tu druhou sortu věcí u dětí často spíš zabíjíme.
Jako to zabila maminka v jedné mojí klientce. Během tří schůzek jsme pomocí hypnózy odstranili blok, který ji trápil dlouhých třicet let. Oč šlo? Nedokázala lidem říkat nepříjemné věci. Když měla v práci odmítnout nadbytečné požadavky, celá se vnitřně roztřásla. Bylo velice snadné ji zneužívat ve svůj prospěch. Mladou, krásnou ženu s potenciálem. Proč? Protože se v dětství naučila, že klást odpor mámě (v té době v jejích očích Bůh) je nebezpečné. Děsivé.
Nemám její mámě nic za zlé. Kdepak, je mi jasné, že dělala svoje maximum, tak jako každý z nás. Ale pokaždé mě tyhle příběhy trochu zamrzí. Říkám si, že se z nich můžeme alespoň poučit. Použít je k tomu, aby naše děti měly mnohem snazší start do života. Protože na tom záleží.
Související článek: Mé děti mě nezajímají
Staňte se mistry vztahové komunikace
Jak se teda mstíme na dětech?
Upozorňuju, že následující řádky se vám nemusí líbit. Vycházejí ale z více než 20 let praktických zkušeností našeho týmu. Pokud vás něco z toho, co píšu naštve, je to dobře. Zamyslete se nad tím ještě jednou a objevujte, jak se vás to týká.
Říkáme jim, co je dobře a co je špatně
A co je na tom jako blbě, říkáte si. Až příliš často proti mě sedí v křesle člověk, který čelí krizi v partnerství. Člověk, který cítí, jak věci chce, ale zároveň ví, že je to v rozporu s tím, jak by věci měly být. Ale kdo mu řekl, jak by věci měly být? Inu, nikdo nemá větší vliv na vnímání světa, než rodiče. Ano, mstíme se na dětech tím, že jim vštěpujeme vlastní pravdu.
Vlastní verzi pravdy, abych byl přesnější. Učíme je to, co bylo funkční pro nás namísto toho, abychom je nechali dělat si vlastní zkušenosti. Je to absurdní. Když uvážíme, jak rychle se v dnešním světě dějí změny, tak co se je vlastně snažíme naučit? Věci, které fungovaly před dvaceti lety a za dalších dvacet let po nich neštěkne pes. Naši vlastní pravdu, která ale vůbec nemusí odpovídat světu, v jakém budou žít naše děti.
Pokoušíme se je vlastnit
Jo, je to provokativní myšlenka. Ale ve mě zatrne pokaždé, když slyším nějakého rodiče prohlásit: “Uděláš to, protože jsem to řekl. Dokud žiješ v mým domě, budeš mě poslouchat. Udělej to takhle, protože já vím, jak se to dělá. Jsi ještě moc malej na to, abys tomu rozuměl. Až ti bude osmnáct, dělej si, co chceš – ale do té doby budeš poslouchat.”
A milion variant, které určitě znáte z vlastního života. Vím, že je někdy těžké zjednat si respekt. Ale to neznamená, že si ho můžeme vynucovat. Líbí se mi, co říká kolegyně Terka. “Já jsem pro ty malý človíčky spíš průvodce – ukazuju jim možnosti a oni se rozhodují sami.” Jejím dětem jsou 4 a 6 a ona je pro mě velkou inspirací.
Tendence děti vlastnit, rozhodovat za ně a “vědět nejlíp, co je pro ně dobré” mi někdy připadá jako armáda nemrtvých ze Hry o trůny. Je prostě všude. A kde se usadí, tam klíčí. V dospělosti pak takové děti hrají hodně bezpečně. Vybírají si spíš to, co je dostupné, ne to co by opravdu chtěly. I takhle se mstíme na dětech – snižujeme jejich sebedůvěru a vědomí vlastní hodnoty už od útlého věku.
Nutíme je potlačovat emoce
Agresivní chlap z úvodního příběhu není náhoda. Potkal jsem takových klientů hodně. Nebo jejich partnerek, které se snažily ze společného soužití vyčarovat něco lepšího. Příběh je to často až přízračně podobný. Učíme totiž děti, že je správné projevovat jenom některé emoce. Smích je bezva, ten baví každého. Ale frustrace, vztek, smutek, pláč…jakoby se nehodily. Ano, potlačováním přirozeného projevu se taky mstíme na dětech.
A tak se snažíme je rychle utnout. Utišit. Zvlášť, když dítko dělá ostudu, to dá rozum. Přece ho nenechám řvát v obchoďáku, ne? Jenže v dospělosti pak potkáváme muže, kteří neumí projevit lásku. Nebo lidi, kteří impulzivně vybuchnou a přejdou do agrese. Proč? Protože se nenaučili emoce prožít a nechat projít. Mnohem spíš se naučili, že tvrdí kluci nepláčou a když se usmíváš, budeme tě mít rádi. Muck.
Vím, že už je to dlouhý, ale vydržte 🙂
Co chci, aby věděly moje děti. Vždycky.
Jsem rád, že dělám to, co dělám. Jsem rád, že mám skvělé kolegy a náš projekt Opravdový vztah je tady pro všechny, kdo věří v lepší život a jsou ochotní pro to něco udělat. Přemýšlel jsem, co chci vštípit svým dětem. Nevím, v jakém světě budou žít. Na to budou muset přijít samy.
Nevím, co budou dělat za školu ani jakou budou mít práci. To je taky jejich úkol. Ale vím, že tohle jim pomůže, ať už to bude vypadat jakkoliv. Moc bych si přál, abychom tyhle principy dokázali předávat dětem spíš, než povinnosti, zákazy a návody, jak něco dělat.
Vždycky budete mít vliv
Milé děti. Vždycky se s vámi budu bavit o tom, jak chcete situaci řešit. Některé možnosti půjdou, některé ne. Ale vždycky budete mít vliv na rozhodování o vlastním životě. Uvědomuju si, že jste osobnosti. Vím, že už od útlého věku dokážete poznat a říct, co je pro vás dobré a co se vám nelíbí. Já to budu respektovat jak jen to půjde.
Budu s vámi dělat dohody namísto toho, abych za vás rozhodoval. Nechám vás, abyste si vyzkoušely, co funguje a co ne. Někdy zjistíte to, co já jsem už věděl. Jindy budu překvapený. Ale vždycky vás nechám dělat vlastní zkušenosti a názory, než abych vám diktoval svoje.
Vždycky budete patřit sobě
Pokusí se vás vlastnit zaměstnavatel. Pokusí se vás vlastnit partner. Hodně lidí v tomto světě staví vztahy na majetnickosti. Ale já to dělat nebudu. Uvědomuju si, že svoboda je základem respektu. Svoboda je základem lásky. Chci vám říct, že si můžete svobodně vybírat, s kým, jak a proč budete svůj život trávit.
A ikdyž se někdy neshodneme, budu hledat způsoby, jak najít shodu. Ne moji pravdu, ale shodu. Protože já nejsem rodič v roli majitele. Já jsem váš průvodce. Mám radost, když se ode mě učíte, ale netrvám na tom.
Je v pořádku, co prožíváte
Nevidím velký rozdíl mezi smutkem a radostí. Obojí patří k životu stejně jako den a noc. A stejně jako jednou protančíte nejednu noc a prožijete nejeden den, je v pořádku všechno, co cítíte. Nedovolte, prosím světu, aby ve vás potlačil to, co se takzvaně nehodí. Vždycky budu hledat způsob, jak vám pomoci. V tom dobrém, ale i v tom zlém. Protože když dokážete projevit a prožít to, co se ve vás děje, život chutná líp. Teprve tehdy je komplexní.
Každá troška pomáhá
Ikdyž svoji práci miluju, někdy si říkám, že by bylo skvělé, kdybych ji nemusel dělat. Kdybychom se na dětech tolik nemstili a dali jim prostor potřebný k tomu, aby si utvořily vlastní názory. Vlastní postoje. Vlastní štěstí. Pokud k tomu tento článek nějak přispěje, bude jen rád. Budu taky vděčný za komentáře a sdílení. Díky moc a životu zdar!
