Mé děti mně nezajímají.

Představte si, jak to říkáte před svým partnerem. Rodinou, nebo třeba na třídních schůzkách svých dětí. Jak vám při tom je? Co cítíte, když to vyslovíte nahlas? Co když vám řeknu, že tahle věta má ve vašem životě stejné místo jako ta, že své děti milujete? Že na určité úrovni vaší existence je to pravda? Syrová a často potlačovaná tak, že si ji mnoho lidí ani nedovolí připustit. Nebo se na chvíli se zamyslet.

Nedávno jsem zažil posun, kdy jsem si v něčem důležitém přestal lhát. Dovolil jsem si zpochybnit do té doby nezpochybnitelnou pravdu, jeden z pilířů, na kterém můj život stál. To, že miluji vlastní děti. Současně s tím jsem zpochybnil i ostatní jistoty v životě. Například to, kdo jsem. Nastal propad. Chaos. Hodně pocitů se dralo na povrch. Jako strach z opuštění. Ztráta smyslu v životě. Bylo to, jako strhnout jeden z pilířů na dlouhém mostě a dívat se, jak se celý nevyhnutelně hroutí k zemi. Když to vše prošlo, zůstal klid. Někde na dně jsem našel tři věci, které tam zbyly. Po nějaké době jsem pochopil, že to jsou mé dary, poklady. Jeden z nich je to, že cítím, jak miluji své děti. Současně s tím jsem pochopil, že na určité úrovni mé existence děti nemají místo.

Proč je tak důležité si to uvědomit? Představte si, že děti považujete za smysl svého života. Až vám odejdou z domu, váš život ztratí smysl. Do té doby podstatnou část svého štěstí odvozujete od toho, jak se daří vašim dětem. Činíme tak děti zodpovědné za to, jak se cítíme. Děje se to běžně, mnohem silnější je to ve chvílích, kdy žijeme sami, procházíme partnerskou krizí nebo procesem rozvodu. To se z dětí stávají často partneři a důvěrníci. Ale ne skuteční, jsou v pozici, která jim dovolí pouze závislý vztah. Do doby, než se od nás emočně osamostatní, než nás opustí a vykročí do světa samy. Když jsou děti vtaženy do dospělého světa, ztrácí tím svou dětskost. Ovlivní to vztahy s jejich vrstevníky. Přebírají ochotně zátěž, kterou nikdy nemohou unést, protože jim nepatří. Nesou ji někdy hodně dlouho. Velkou část jejich života. Je to jako kdybyste ve svém zaměstnání převzali zodpovědnost za to, co řídí váš šéf. Cítili byste tlak, odpovědnost, frustraci, když jdou věci špatně. Přitom byste nic nemohli změnit, protože vy nejste ten, kdo rozhoduje.

Představa

Jak se chováme k našim dětem často záleží na tom, do jaké role jsme se dostali. Jde o naši představu, jak by to ideálně mělo být. Existuje hodně přesvědčení, které rodiče s dětmi naplňují. Například děti jsou na prvním místě. Děti jsou smysl mého života. Když se pro děti neobětuji, tak je dostatečně nemiluji. Všechny tyto představy mají něco společného. Vedou vás k chování, které není s vámi v souladu. Je to stejné, jako když vaříte dvě teplá jídla denně pro celou rodinu a vaření bytostně nesnášíte. Pak jen dáváte svým blízkým jídlo, které jim nechutná, protože ten vztek z toho jídla cítí. Nebo z vás. Je velmi těžké nahlédnout své vzorce chování ve vztahu k dětem. Pokud tedy nečteme to, co nám děti zrcadlí. Zdá se vám, že vás děti nerespektují, neváží si vás? Tak je na čase se zamyslet, jestli to, jak o ně pečujeme, nám nechává vůbec nějakou sebeúctu. Nebo se chováme jako ponížený služebník?

Oddělení

Na určité úrovni musíme být od dětí odděleni. Hlavně v oblasti, ve které si realizujeme své sny. Jdeme svou cestou. Děláme věci, které nás osobně činí šťastnými. To je oblast, kam děti nepatří. Tam patříte jen vy. Naplňujete se zevnitř. Protože děti nás přirozeně následují. Budou šťastné, pokud nám se bude dařit dobře. Pokud se dokážeme sami emočně naplnit a část z toho jim můžeme dát. Zdá se vám nereálné, že byste to s dětmi zvládli? Tak si představte, že to neděláte. Nežijete svůj život, ale život vašich dětí. Neumíte emočně naplnit sami sebe, tak to potřebujete od svých dětí, případně partnera. Nakonec to končí tak, že všechny kolem sebe dusíte. Když se od vás děti začnou osamostatňovat, hroutí se vám celý svět. Jak se vám to líbí?

Dávat lásku

Mnoho z nás zaměňuje lásku s něčím úplně jiným. Není to o tom, že by děti měli dostat všechno, co si myslíme, že chtějí. Že lásku dokazujeme obětováním se, nebo trpěním pro děti. To jsou jen formy závislosti. Lásku k dětem můžeme najít v sobě. Když prožíváme lásku k sobě. Když ji žijeme v našem každodenním životě. Když děláme věci, co jsou příjemné a naplní nás štěstím. Když zároveň děláme i užitečné věci pro naši přítomnost a budoucnost. Směřujeme ke svým snům. Pak ji můžeme dávat našim dětem. Nebude to něco, co je bude dusit a omezovat. Ale něco, co jim otevře svět a pomůže beze strachu roztáhnout své křídla a vyletět z rodinného hnízda do světa. Až bude jejich čas.

Budu rád, když mi napíšete váš názor nebo komentář.

Vítek.

One thought on “Mé děti mně nezajímají.

  1. Pingback: Jak se mstíme na dětech a jak se nám to vrátí - Opravdový vztah

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jde vám to skvěle

Nechte nám na sebe kontakt a my se ozveme hned, jak to půjde.
Konzultace probíhá po telefonu,
je diskrétní a zdarma.


    close-link

    Každý týden vysíláme živě na užitečná témata ve vztahu

    close-link

    Každý týden živé vysílání

    A mnohem víc najdete v naší FB skupině.

    Přidejte se jedním kliknutím

    Milostné dopisy, co frčí

    To nejlepší z naší práce 1x měsíčně ve vašem inboxu.

    Odebírejte LoveLetter
    Klikni na mě
    close-image