Jak chutná vlastní stín a jak s ním žít ve vztahu?

Určitě jste byli ve vztahu, který byl na začátku skvělý, jiný než ostatní. Než přijdete na něco, co vám na partnerovi vadí. Když to s ním proberete, vše se propadne tam, kde jste to mít nechtěli. Pak se to opakuje a vy vidíte, že se celý vztah nenávratně rozpadá. I takto může vypadat, když jste v partnerství tři. Totiž váš partner, vy a váš stín. Možná slýcháváte věty jako „Chováš se jinak, ale pak stejně ukážeš, jaký jsi“ nebo „Nemůžu být s někým, kdo něco předstírá“. Pokud jste tyto věty slyšeli, nebo vám něco podobného řeklo více partnerů, tak právě pro vás je tento článek. Dokonce i když vůbec nechápete, jak je ten druhý o vás mohl říct. Taky jste četli spoustu článků o tom, jak je důležité přijmout vlastní stín? Zkoušeli jste si říct … stíne, přijímám tě … a nic se nestalo? Je to jako v kresleném vtipu, ve kterém křičí opilec před hospodou: Živote, srabe, vylez. Chci se s tebou prát.“ Náš stín jsou naše vlastnosti, naše chování, celý kus nás, který nevidíme a který se nám nelíbí, nebo z něj máme strach, když vidíme jeho projevy. To nejzrádnější je, že my ho prostě nevidíme, ale on nám naplno zasahuje do života. Čím intenzivnější vztah žijeme, tím je jeho vliv větší. Když se jeho působením něco děje, obviňujeme druhého. Jde hlavně o naše emoce. Když partner něco udělá a my doslova vylítneme z kůže. Pak nás to trápí a je to v nás do té doby, než mu to naházíme zpátky na hlavu. Má to ale jeden háček, který dokáže zničit každý vztah, jako ostrá jehla balonek naplněný heliem. To, co druhému házíme na hlavu, mu vůbec nepatří. Je to náš černý Petr, který jak doufáme, zůstane partnerovi na konci hry v ruce. Vztah ale není karetní hra. Když jeden vyhraje, partie končí a ztrácí oba. Závislost zabíjí Nejčastějším stínem, který ničí partnerské vztahy, je závislost. Má tolik podob, že devítihlavá saň z pohádek je proti ní neškodný domácí mazlíček. Pokud si říkáte, že vás se to rozhodně netýká, mám pro vás jedno krátké zamyšlení. Zažili jste někdy ve vztahu situaci, kdy jste po partnerovi požadovali, jaký má být, abyste s ním „vydrželi“? Když to tak nebylo, tak byly hádky, výlevy emocí, manipulace, vydírání? Zažili jste to na jedné i na druhé straně? Jako viník, i oběť? Uvědomujete si, co se dělo a rozhodli jste se to mít jinak? Pokud ne, pravděpodobně jste se v této oblasti ještě naplno nepotkali se svým stínem. Nebo jen s jeho částí, v jedné roli, buď jako viník, nebo jako oběť. Jak ale poznat, že se zrovna toto děje u vás? Co s tím, pokud to zrovna žijete a chcete to změnit? Mechanismus zhouby Žádný z nás není jen dobrý, nebo jen špatný. Proto spolu můžeme žít. Aby se nám spolu žilo dobře, musíme to přijmout. U sebe. Na druhých to vidíme okamžitě, tam nás to žádnou práci nestojí. To, co nefunguje a my si to ve vztazích zkoušíme, je hledat změnu u druhého. Protože my víme, co potřebujeme. Cítíme silné emoce a tím se cítíme být v právu. Proč mi to ten druhý dělá? Stačí, aby se změnil a já se budu cítit o moc lépe. Jemu na mně nezáleží. Jinak by to nemohl dělat. Tohle je bohužel past a čas od času do ní padáme všichni. Uděláme druhého zodpovědného za své pocity. Je jedno jakým způsobem. Jestli pláčem, výčitkami, litováním sebe, nebo podmínkami pro sex, jak to často dělají ženy. Muži často křičí, jsou agresivní nebo odměření, dávají ultimáta a vyhrožují odchodem. Náš partner se začne cítit vinný za špatné emoce, které nám způsobuje. Často o sobě začne pochybovat a cítí se jako ten špatný, nedostatečný pro nás a naše nároky. Tohle je past, která oba vede k nevyhnutelnému konci. Náš partner od nás odejde buď proto, že se pořád cítí špatně a nemůže s tím nic udělat, nebo to po chvíli prohlédne a my ztratíme jeho důvěru i srdce. Jak se z tohoto zlého snu probudit do partnerství, kde jsme si navzájem podporou?
4.6/5
Kurz: Jak zvládat konflikty s nadhledem

Staňte se mistry vztahové komunikace

Proniknutí do sebe, ne do partnera Na internetu jsem četl citát: „Jestli hledáš hlubší vzájemné spojení, tak nezáleží, jak hluboko pronikneš do ní, ale jak hluboko pronikneš do sebe“. Problémem mnoha citátů je, že jsou pravdivé, ale k ničemu. Jak ale pronikat do sebe ve chvíli, kdy nás partner vytočí tak, že se nám chce řvát, nebo brečet? Nebo když se dny a týdny topíme v emocích, které nechceme mít, to raději rozbijeme vše kolem sebe, včetně vztahu. Pravda je jednoduchá. My jsme zodpovědní za naše emoce. Emoce cítíme, když si jakoukoliv situaci interpretujeme. Například situaci, kdy ležíte večer v posteli a partner vám řekne dobrou noc a otočí se k vám zády. Pokud je naše interpretace, že mne odmítá a nechce se mnou mít žádný kontakt, můžu být smutný, nebo naštvaný. Pokud si to vykládám tak, že je unavený prací, můžu cítit soucit, nebo obdiv za to, že tvrdě pracuje. Cokoliv dalšího si o jeho chování budu myslet, mé emoce se můžou měnit. Pokud je naše emoční reakce silná, můžeme si být jisti, že to není o něm, ale o nás. Aby to bylo konkrétní, můžu sáhnout po vlastní zkušenosti. Se svou závislostí jsem se potkal několikrát, třeba když jsem měl pocit, že mne partnerka odmítá. Šlo o konkrétní chování, které mi tak vadilo, že to ve mne zůstávalo celý den. Byl jsem naštvaný, podrážděný. Když jsem se o tom začal bavit, vždycky jsem jako první požadoval, ať své chování změní ona. Pak budu spokojený. Po třetím opakování s podobným průběhem nastala krize. Pochopil jsem že to, co se děje, neodpovídá tomu, co jsem si myslel. Že musím hledat u sebe. Když emoce opadly, odpověděl jsem si na otázku, jaký význam má pro mne její chování, které požaduji. Nestačil jsem se divit. Zjistil jsem, že to, co chci je potvrzení, že mne má ráda, toho, že mne neopustí. Taky jsem pochopil, že vyžaduji, ať jsou věci po mém a že se potřebuji cítit užitečný a několik dalších věcí. Pak už byl jen krůček k tomu si uvědomit, co je opravdu za tím. V tomto případě to bylo například, že se nemám rád, cítím se nejistý, bojím se být sám a chci ji ovládat, mít pod kontrolou. Samozřejmě mi z toho bylo špatně, změnilo se mé vidění sebe a já jsem mohl konečně přijmout, jaký skutečně jsem. Uvědomění si skutečnosti je skvělé, moc toho ale nezmění. Tak jsem udělal další krok. Uvědomění zavedl do praxe. Byly to věci jako: udělat pro sebe denně jednu hezkou maličkost, která mne potěší, říkat si před usnutím, co mi dodává jistotu. Nebo třeba když jí budu chtít navrhnout řešení, tak se místo toho dále ptát. Nebo jednou týdně být alespoň dvě hodiny v naprosté samotě. To je má cesta za kouskem svého stínu. Cestu k němu si nacházíme celý život. Jak to máte se svým stínem vy? Vítek.